Za sedmero horami a devatero řekami, tam kde ráno slunce svítí jasněji než kdekoliv jinde, stávalo kdysi malé, ale bohaté knížectví jménem Jasmínie. Vládnul mu moudrý a spravedlivý kníže Radovan. Lidé ho měli rádi, neboť byl laskavý nejen k nim, ale i k zvířatům a lesům. Jenže přesto že měl vše, co si jen mohl přát – zámek ze stříbrného kamene, rozkvetlé zahrady a zlaté knihy plné vědomostí – trápila ho jedna věc.

Před lety, během jedné chladné zimy, se kníže ztratil v temném lese při lovu. Když se po třech dnech konečně vrátil, byl celý bledý a vyděšený. Nikomu nechtěl říct, co se mu stalo, a od té doby se změnil. Začal se stranit lidí, nespal v noci a často hleděl do velkého starého zrcadla, které stálo v jeho komnatě.

Nikdo nevěděl, že ono zrcadlo je zakleté. Jeho rám byl z černého dubu a sklo bylo matné jako voda ve studni uprostřed noci. Bývalo to obyčejné zrcadlo, dokud kníže nenarazil v lese na starou čarodějnici. Ta ho obelstila a zrcadlo zaklela kletbou: každý, kdo do něj pohlédne s nečistým srdcem, uvidí svůj nejhorší strach – a pokud se od něj neodvrátí do tří vteřin, jeho duši zrcadlo pohltí.

Radovanovo srdce ve chvíli kouzla zatemnila zvídavost a snaha poznat nepoznané. A tak se stal vězněm vlastního strachu. Každou noc hleděl do zrcadla a doufal, že jednoho dne v něm uvidí světlo namísto tmy.

V Jasmínii žila také dívka jménem Eliška. Byla chudá, ale veselá a dobrosrdečná. Každé ráno vařila mamince horkou kaši, kterou si pak obě snědly u kamen. Kaše, ač obyčejná, byla pro Elišku symbolem domova, lásky a útěchy.

Jednoho dne, když krmila ptáčky drobky z chleba, uviděla pod starým dubem sedět podivného mužíčka ve fialovém plášti. Byl menší než obyčejný člověk a měl vousy dlouhé až k zemi. Když ji spatřil, usmál se a pravil: „Dítě čistého srdce, slyšel jsem tvé smíchání s větrem. Potřebuji tvou pomoc.“

„Ale kdo jste?“ zeptala se Eliška, trochu ustrašeně.

„Jsem Drobílek, posel kouzelných říší. Kníže Radovan je pod kletbou, a jen ten, kdo nikdy nezapomněl na chuť opravdové kaše a má srdce plné světla, mu může pomoci.“

Eliška, která byla od narození zvědavá a statečná, souhlasila, že Radovanovi pomůže. Drobílek jí tedy podal lžičku z čistého měsíčního stříbra a řekl: „Tato lžička tě dovede ke zrcadlu, ale jen pokud v ní bude opravdová kaše, vařená s láskou. Uvař ji, vezmi s sebou, a během tří dnů se vydej do zámku.“

Eliška se hned vrátila domů, uvařila mamince tu nejlahodnější kaši a pečlivě naplnila měsíční lžičku. Položila ji do košíku, přikryla šátkem a vydala se na cestu.

Cesta k zámku vedla přes temné lesy a mlžná údolí. Odvážná dívka potkala mnohá stvoření: skřítky, co zpívali ve větvích stromů, bílého jelena, který ji dovedl přes bažinu, i sovu, co jí darovala peříčko proti zlým kouzlům.

Když dorazila k zámku, vše bylo tiché a opuštěné. Sloužící byli pryč a zahrady zarostlé plevelem. Našla však otevřené dveře do velké síně, kde plál plamen v krbu. Tam, uprostřed místnosti, stál kníže Radovan a upřeně hleděl do zakletého zrcadla.

„Pane kníže!“ oslovila ho Eliška nesměle.

Radovan sebou trhl, jako by byl v tranzu, a pomalu se otočil. Jeho oči byly skelné a pohled prázdný. „Nemůžeš mi pomoci,“ zašeptal. „Nikdo nemůže… kromě světla.“

Eliška se nebála. Zvedla svůj košík, odkryla schovaný šátek a vytáhla stříbrnou lžičku naplněnou vonící kaší. „Tahle kaše je vařená s láskou a světlem. Vzpomněl sis, jak chutná opravdové teplo?“

Kníže ucítil její vůni a slza mu sklouzla po tváři. Poprvé za roky se usmál – maličko, ale přece. Eliška mu lžičku podala. Sotva požil jediný sousto, zablesklo se a zrcadlo vydalo ostrý zvuk, jakoby puklo.

Radovan padl na kolena a pevně sevřel Eliščinu ruku. „Ty jsi světlo. Děkuji ti, dívenko. Zlomila jsi kouzlo.“

V tu chvíli zmizel závoj smutku, který ležel na zámku. Okna se rozzářila, zahradou se rozlili sluneční paprsky a ze všech koutů se začali vracet lidé.

Radovan, opět s čistým srdcem, Elišce nabídl, že může zůstat na zámku jako jeho chráněnka, učit se všemu, co jí srdce poručí. Eliška však poděkovala a rozhodla se vrátit domů – kde byla její maminka a ranní kaše, kterou milovala. Ale každé léto jezdila do Jasmínie, aby s knížetem hovořila o důležitých věcech srdce.

A zrcadlo? Zůstalo tam, kde bylo, ale jeho sklo bylo jasné jako nebe po dešti. Už neukazovalo žádné temnoty – jen pravou tvář toho, kdo se do něj díval. A všichni věděli, že jediná pravá magie je láska, odvaha a talíř dobré kaše.