V jednom malém království, ukrytém mezi zelenými lesy a zlatavými poli, stála vesnička zvaná Hlinov. Jak už jméno napovídá, byla známá hlavně svou zvláštní hlínou – měkkou, hebkou a voňavou, z níž se dělaly nejlepší hliněné nádoby v celé zemi. Lidé ve vesnici byli šikovní řemeslníci, ale chudí. V Hlinově nežilo mnoho dětí, jen několik kamarádů, kteří si často hráli za vsí u potoka.

Mezi nimi byl i desetiletý chlapec jménem Matěj. Měl bystré oči, upatlané ruce a neposlušné vlasy, které mu věčně padaly do čela. Byl zvídavý a miloval, když mu starý děda František vyprávěl o pokladech, kouzelnících a ztracených říších, které prý kdysi dávno existovaly hluboko pod vrstvami hliny.

Jednoho letního večera, když slunce zapadalo za lesy a obloha zářila oranžovými pruhy, si Matěj všiml, že za starým kopečkem, kde roste pouze kapradí a stará bříza, se cosi třpytí. Něco malého a zlatého problikávalo mezi zbytky suché hlíny. Srdce mu poskočilo. Dodnes tam nikdy nic neviděl – jen hlínu a občas nějakou žížalu. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a opatrně k třpytu přistoupil. Uklonil se a prstem odhrabal trochu hlíny. Rázem ucítil pod prsty cosi kulatého a chladného.

Byla to malá zlatá mince, tak lesklá, že i paprsky zapadajícího slunce v ní zůstaly uvězněny.

Matěj běžel domů a ukázal minci dědečkovi. Ten si nasadil brýle, zamhouřil oči a po chvíli řekl tiše: „Tohle… tohle je znak kouzelníka Archibalda. Legenda praví, že kdysi zaklel svůj poklad hluboko do hlíny, aby ho nikdo nenašel – poklad, který měl moc uzdravit zemi i lidi. Ale nikdy se nenašel. Nejspíš je to jen náhoda… nebo ne?“

Ale Matěj věděl své. Jeho oči zářily, jeho mysl pracovala na plné obrátky a srdce mu říkalo, že je na počátku něčeho velkého.

Druhý den si sbalil do starého batohu chleba se sýrem, hrníček na vodu, lano, malou motyčku a mapu, kterou si sám nakreslil, i když na ní byly spíš kolečka a šipky než cesty. Vydal se zpět ke kopci, odkud minci vzal. Tentokrát v hlíně kopal hlouběji. Cítil, že tam musí být víc.

Po několika hodinách kopání našel další minci – a pod ní kamennou destičku s podivnými znaky. Jakmile se jí dotkl, zablesklo se a celá země pod ním se začala třást. Najednou ho pohltila světelná záře a Matěj zmizel.

Probral se na podivném místě. Všude kolem něj byla zlatem lemovaná chodba, ale strop byl z hlíny, která jemně červeně svítila. Po chodbě zní chvějivý hlas:

„Kdo do mého světa vkročil bez klíče z odvahy, síly a čistého srdce?“

Matěj se postavil, otřel si obličej a odpověděl: „Jsem Matěj z Hlinova. Našel jsem tvou minci a přišel jsem na to, kam vede.“

Před ním se objevil oblak zlatého prachu, který se utvářel v postavu vysokého muže s dlouhým pláštěm a holí. Měl oči jako uhlíky a vousy splývající až k pasu.

„Já jsem kouzelník Archibald. Před dávnými časy jsem svůj poklad zaklel do hlíny, neboť lidé byli chamtiví a poklad je rozděloval. Poklad, který jsi teď našel, ale v sobě nese sílu… obnovit svět. Avšak jen ten, kdo má srdce čisté jako pramen, smí poklad spatřit.“

Matěj stál klidně, i když mu bušilo srdce. „Já ho nechci pro sebe. Chci, aby se naše vesnice měla líp. Aby moji rodiče nemuseli celý rok dřít za pár měďáků.“

Archibald se usmál a hůlkou poklepal o zem. Před Matějem se otevřely dveře z hliněné stěny, za kterými se rozprostřela obrovská síň. Byly tam nejen zlaté mince, ale i starodávné knihy kouzel, nádoby plné živé hlíny, která dokázala léčit rostliny, a krystaly, co svítily vlastním světlem.

Ale Archibald měl podmínku.

„Matěji, poklad zde není jen pro jednoho. Pokud ho vyneseš, musíš slíbit, že se o něj podělíš. Že ho nevyužiješ jen pro sebe, ale pro celou vesnici – pro lesy, pro zemi i pro ty, kteří mají dobré srdce.“

Matěj vážně přikývl. „Přísahám.“

A tak mu kouzelník dal tři dary. První byla hrouda hnědo-zlaté hlíny, která když byla zasazena do země, propojila se s přírodou a učinila půdu věčně plodnou. Druhý dar byl džbán vody ze Studny čistých záměrů – stačilo pár kapek, aby se i nemocné květiny, lidé nebo zvířata zotavili. Třetím byl malý zlatý klíček, který otevíral dveře k pokladu pouze tehdy, když to bylo pro dobro druhých.

Matěj se s těmito dary vrátil zpět do Hlinova, kde ho už všichni hledali. Když vyprávěl svůj příběh, nikdo mu nejprve nevěřil – ale jakmile zasadil zlatou hlínu do země vedle pole, vyrostla tam do týdne největší jabloň, jakou kdy vesnice viděla. Jablka byla šťavnatá, sladká, a nikdy nehnila.

Studna, kterou postavil společně s několika sousedy, nikdy nevyschla a každý, kdo z ní pil, se cítil silnější a šťastnější. S pomocí klíče otevíral dvůr pokladnice pouze tehdy, když bylo potřeba pomoci někomu v nouzi – ať už kvůli nemoci, hladu nebo novému domu.

Vesnice Hlinov vzkvétala. Už to nebyla chudá osada na okraji království, ale místo, kam přicházeli lidé zdaleka, aby viděli zázračnou hlínu, ochutnali vodu ze Studny čistých záměrů a naučili se žít v souladu se zemí.

A kouzelník Archibald se nikdy už neukázal – ale někteří tvrdí, že když večer zapadne slunce a sedíte tiše u starého kapradí pod břízou na kopci, můžete slyšet jeho smích v objetí větru.

A Matěj? Ten vyrostl v moudrého muže, který nikdy nezapomněl, že skutečný poklad neleží ve zlatě, ale v hlíně pod našima nohama – a v srdci, které bije pro druhé.