V hlubokém zeleném lese, kde stromy šuměly starodávnými písněmi a kde říčky zpívaly o zapomenutých hrdinech, stál malý dům z mechu, cihel a dřeva. Ten dům patřil trpaslíkovi jménem Čepřík. Byl to trpaslík s delším nosem, zrzavým vousem a kloboukem do špičky, který si nikdy nesundával, ani když spal. Měl rád klid, pěstoval šípky, vařil lipový čaj a večery trávil čtením starých knih.

Jednoho rána zahřmělo z čistého nebe a les potemněl. Čepřík právě míchal bylinky nad ohněm, když se mu dům zatřásl. Okenice se zavřely, střecha zavrzala a z komína se vyvalil fialový kouř. Začaly se dít věci! Byl to kouzelný kouř – a každý, kdo zná staré lesní příběhy, ví, že fialový kouř nikdy nepřináší obyčejný den.

Zdaleka se ozval rachot křídel a řev, který rozechvěl listí na stromech. To přilétl drak. Byl zelený, s očima jako jiskřící smaragdy a šupinami, které se jakoby třpytily stříbrným popraškem. Usedl na palouk kousek od trpaslíkova domu a ze samých oblak sestoupil čaroděj.

Muž dlouhého pláště, bílé brady a očí plných věčnosti. Jmenoval se Melandor. Byl to starý a moudrý čaroděj, který často hlídal rovnováhu mezi kouzly a světem lidí. Tentokrát však vypadal rozrušeně.

„Trpaslíku Čepříku!“ oslovil ho zasmušilým hlasem.

Čepřík si utáhl opasek, vykoukl z okna a zamračil se. Měl rád svého klidného medvěda, který spal za pecí, a vůbec nemiloval návštěvy, které přinášely trable.

„Ano, čaroději Melandore? Co to za rámus? Draci přece nelétají jen tak…“

Melandor si povzdechl. „Les je v nebezpečí. Ze Zlomhlubinské rokle, kterou střežily tři kouzelné pečetě, se uvolnila pradávná kletba. Každá z pečetí byla postavena na přání: jedno od lesa, jedno od nebe a jedno od člověka. Ale někdo tu lidskou pečeť zlomil. A teď z rokle stoupá Temný dech.“

Drak zamručel a z nozder mu vyšlehly jiskry. Podíval se přísně na trpaslíka.

„Každý v kraji ví, že tvůj dům stojí na nejsilnějším kouzelném místě. Pramen Duhu pod tvým sklepem je jedním ze tří zdrojů života v tomto lese,“ řekl Melandor.

Čepřík se podrbal na bradě. Pramen znal, ale nikdy netušil, že je tak důležitý.

„Co mám dělat?“ zeptal se tiše.

„Musíš najít Zrcadlo z času, které bylo kdysi ukryto v Hvězdném hvozdu. Jen jeho odraz ukáže tvé nejčistší přání – a jen to přání může obnovit lidskou pečeť,“ odpověděl čaroděj.

Trpaslík se přikrčil. Neměl rád výpravy. Měl rád teplý dům, uskladněnou zeleninu a voňavé polštáře. Ale když se dozvěděl, že i jeho rodný les může být ztracen, sevřelo mu to srdce.

„Půjdu,“ řekl.

Drak, který se jmenoval Nimbur, nabídl mu svezení na svých zádech. Trpaslík se vyšplhal nahoru s pomocí čarodějova kouzla – jinak by se tam nikdy nedostal – a dál už vítr trhal jeho vous jako divoký vodopád.

Letěli přes kopce, říčky, studánky. Pod nimi se krajina měnila. Tráva chřadla, květiny se skláněly a zvířata se schovávala v dutinách. Temný dech byl opravdu blízko.

Když dorazili k Hvězdnému hvozdu, cele bylo zahaleno mlhou. Stromy ztichly, vzduch voněl dávnými kouzly. A pak to zahlédli – Zrcadlo z času. Bylo ukryté mezi dvěma stromy, které rostly těsně u sebe a jejich větve se proplétaly jako paže přátel.

Čepřík k němu přistoupil a podíval se. V odraze uviděl sám sebe – ale ne takového, jaký opravdu byl. Byl tam Čepřík bez klobouku, bez obav, s otevřeným srdcem. Stál u svého domu a kolem něj bylo plno dětí, rostlin a světla.

„Moje nejčistší přání je, aby les zůstal živý a byl bezpečným domovem pro všechny,“ zašeptal trpaslík.

Zrcadlo se rozzářilo. Jeho povrch zavibroval a vyslalo paprsek světla, který se stočil jako stuha a zanořil do země. Země se zachvěla a Hvězdný hvozd to zaznamenal. Stromy začaly ševelit jména pradávných strážců.

„Pečeť je obnovena,“ oznámil Melandor, který se objevil hned vedle. „Ale to nestačí. Musíme teď kouzlo přivést až k Prameni Duhu pod tvým domem.“

Nimbur je opět všechny vzal na svá křídla a v silném větru je donesl zpět k Čepříkovu domu. Tam byl vchod do sklepa již otevřený – hlídal ho kocour, který se jmenoval Bělor. Vrtěl ocasem, jako by věděl, že se něco mění.

U pramene položil Čepřík Zrcadlo. Jeho světlo znovu vyšlehlo, ale tentokrát se spojilo s čistou vodou. Pramen zabublal jako nejveselejší potok světa a vystřelil duhovou záři až ke stropu.

Ze všech koutů lesa se najednou linula píseň. Zvířata zpívala, květiny se znovu rozvily. Mlhy zmizely, stromy se narovnaly a Temný dech se rozptýlil, jako by ho nikdy nebylo.

Čepřík padl na kolena – ne z únavy, ale z údivu. Nepovažoval se nikdy za hrdinu. Ale teď pochopil, že malá přání mohou mít velkou sílu, když vycházejí ze srdce.

Melandor mu položil ruku na rameno. „Tvá odvaha byla větší než úder blesku, trpaslíku.“

A Nimbur přikývl. „Přátelství mezi drakem a trpaslíkem – to se nevidí každý den.“

Od té chvíle se Čepříkův dům stal místem, kde se scházeli různí tvorové. Vrabci tam hnízdili, lišky se přicházely napít vody a víly si šeptaly na oknech. A trpaslík? Ten vařil čaje, pěstoval nové bylinky a nikdy nezapomněl, jak může jedno přání změnit celý les.

Každý večer pod lampou uvažoval o dalších zázracích, které se mohou jednou přihodit. A když děti potřebovaly pohádku, jen se posadil na svůj schod a začal vyprávět, jak zrcadlo ukázalo srdci cestu.