V hlubokém lese za sedmero loukami a devatero kopci stála skrytá králičí vesnice zvaná Mechovín. V té vesnici žilo mnoho králíků, ale jeden byl opravdu zvláštní. Jmenoval se Taflínek a byl to malý, bílý králík se zlatým flekem na čele. Nikdo v Mechovíně nevěděl, proč ten zlatý flíček má, ale prabába Moulinka tvrdila, že je to znamení něčeho velmi důležitého. Taflínek byl zvídavý a odvážný, ale ostatní králíci ho často brali jako podivína, který se raději než mrkvím věnuje čtení starých kouzelných svitků, co našel v opuštěné jeskyni pod dubovým pahorkem.

Jednoho jarního dne, když se ranní slunce prodíralo mezi listy, přiběhl do vesničky zarýchaný poštovní vrabčák Sýček. Přinesl zvláštní zprávu – zámek lidí v daleké zemi byl zakletý temnou mocí a princezna Amaranta, dědička královského trůnu, byla unesena zlým čarodějem Basiliem do své věže z černého skla. Celé království upadlo do smutku, protože Basilie měl moc zastavit čas a zakázal lidem radovat se, dokud si ho někdo neodváží porazit. A kdo by se také odvážil postavit černokněžníkovi, který umí zmrzačit celé kraje jedním mávnutím hůlky?

Králíci z Mechovína se otřásli hrůzou, když slyšeli o čarodějových kouzlech, ale Taflínek si jen podrbal dlouhé uši a zamyšleně prohlásil: „Každá moc má svou slabost. Třeba se dá porazit i temnota. Možná právě já mohu pomoci.“

Ostatní se mu zasmáli. „Ty? Malý králíčku! Vážně si myslíš, že zachráníš princeznu a celé království? To není pohádka, Taflínku!“

Ale Taflínek se nedal odradit. V noci si sbalil šálu upletenou z jitrocelových nitek, čepici z ježčích bodlin a pár listů pampelišky na cestu. Vzal také starý svitek, na kterém bylo psáno o zrcadle pravdy – tajemném předmětu, který ukáže srdce každé bytosti a dokáže odhalit čarodějovu slabinu. Legenda pravila, že zrcadlo leží ukryté v Modré jeskyni strážícím krystalový drak jménem Iselan.

Taflínek se vydal na cestu. Putoval loukami, přeskakoval potoky a prodíral se trny. Jednou narazil na smutného jezevce, kterému myši zničily doupě. Taflínek mu pomohl ho znovu vystlat mechem a jezevec mu za odměnu daroval svítící kamínek, který dokáže osvětlit i nejtemnější noc.

Jindy ho pronásledoval havraní zvěd vyslaný čarodějem Basiliem, ale Taflínek se ukryl pod pláštěm ticha – kouzelným lístkem, který mu daroval dubový duch za to, že mu očistil kořeny od zlámaných větví.

Po dlouhých dnech a nocích dorazil konečně k Modré jeskyni. Vchod se třpytil jako voda a vydával jemný zpěv, který motal hlavu. Uvnitř seděl Iselan, krystalový drak, jehož šupiny zářily modrými paprsky jako hvězdná obloha. Byl starý a moudrý a když Taflínek vstoupil, otevřel oči jasnějším světlem než měsíc.

„Proč přicházíš, malý králíku?“ zeptal se drak hlasem, který zněl jako šumění větru nad ledovou plání.

„Chci najít zrcadlo pravdy, abych porazil čaroděje Basilia a zachránil princeznu Amarantu,“ odpověděl Taflínek směle.

Drak se zasmál, až jeskyně zaduněla. „Mnoho hrdinů přede mnou pokleknulo, ale všichni selhali. Jen ten, kdo opravdu ví, kým je, může zrcadlo unést.“

Taflínek si sedl, zavřel oči, a přemýšlel, co všechno cestou zažil. Pomohl jezevci, zachránil strom, dokázal se nevzdat, i když všichni pochybovali. A tak si uvědomil, že být hrdinou není o síle, ale o srdci.

Když otevřel oči, zrcadlo se před ním zhmotnilo z levitujících vodních kapek. Byl to malý medailon, lesklý jako měsíční kapka. Taflínek poděkoval drakovi a pokračoval dál.

Cesta k věži byla nelehčejší. Stromy kolem byly šedé, nebe černé, ptáci přestali zpívat. Čaroděj Basilie věděl, že se blíží někdo, kdo ho může porazit, a tak naschvál vytvořil iluze, které měly Taflínka vystrašit. Viděl plameny, slyšel křik, viděl, jak jeho vesnice hoří. Ale když se podíval do svého zrcadla, viděl pravdu – iluze, stín, klam. Prošel jimi jako letní vánek a došel až k věži.

U paty věže čekal Basilie. Vypadal jako člověk, ale jeho oči byly prázdné jako noc a kůže šedá jako popel. V ruce držel hůl, která sykala jako had.

„Ty? Ty jsi ten, kdo mě chce porazit?“ zavrčel posměšně.

Taflínek se postavil rovně. „Nech princeznu jít a vrať radost lidem!“

„Hlupáčku,“ zasmál se čaroděj. „Já jsem moc!“

Taflínek vytáhl zrcadlo. „To uvidíme.“

Když Basilie pohlédl do zrcadla pravdy, začal se chvět. Spatřil sám sebe – ne jako pána mocí, ale jako osamělého, nešťastného chlapce, kterého kdysi vyhnali z královského dvora, protože se učil temným kouzlům. Uvědomil si, že celá jeho moc je jen strach, který si oblékl jako plášť. Ale před pravdou mu jeho kouzla nic nepomohla.

Před výkřikem pochybnosti se roztříštil na vítr a z věže začalo proudit světlo. Čas se opět rozběhl, ptáci se rozespívali, květiny rozkvetly a slunce se protáhlo po obloze.

Taflínek vběhl do věže a na vrcholu našel princeznu Amarantu – krásnou, s očima jako lesní studánky a hlasem jako letní déšť. Byla dojata, když viděla, kdo ji zachránil.

„Můj hrdino,“ pravila, „nejsi jen králík. Jsi srdce celého království.“

Princezna pozvala Taflínka zpět na hrad. Celé město jásalo, když vidělo, jak malý králíček slavnostně vchází do bran. Král a královna mu udělili Řád zlaté mrkve – nejvyšší ocenění, jaké kdy králík dostal, a nabídli mu, aby zůstal na zámku jako rádce.

Ale Taflínek se v poklonech jen usmál a vrátil se domů do Mechovína. Chtěl zůstat blízko svého lesa, knih a přátel.

Občas ho na podzim navštěvovala princezna Amaranta, přinesla mu jablíčko nebo koláč a vyprávěli si příběhy u ohně. A když si králíčci sedli kolem něj, poslouchali, jak malý Taflínek porazil zlo, ne silou, ale pravdou – a jak i ten nejmenší hrdina může změnit svět.