Za dávných časů, kdy víly tančily na kapkách rosy a stromy šeptaly příběhy větru, stála za Sedmikopečím vysoká věž z červených cihel, porostlá starými břečťany a voňavým plazivcem. Říkalo se jí Věž Podzimních vůní a nikdo z běžných lidí se k ní dlouhá staletí nepřiblížil. Ne však ze strachu. Všichni dobře věděli, že v ní přebývá vílák jménem Jalovínek — laskavý, i když poněkud popletný strážce podzimních koření.

Víláci byli z podstaty lesní tvory, sotva vyšší než šiška, se zářícíma očima a křídly, která odrážela světlo jako mokré listí. Jalovínek měl zvláštní dar: rozuměl řeči každého listu, kořene i květu. Jeho největším pokladem byla ovšem sbírka kouzelných koření, z nichž každé ukrývalo jinou podzimní sílu — hřejivý hřebíček, šeptající skořici, tančící kurkumu, nebo třeba mlžný anýz.

Každý rok, když listí zrudlo jako šípky a vzduchem se nesla vůně ohýnku a pečených jablek, otevřel Jalovínek vrátka věže dokořán a připravoval Podzimní oslavu — svátek, kdy se les i polnosti loučily s teplým sluncem a vítaly jemnou melancholii podzimu. Letos však čekalo víláka nemilé překvapení.

Když se jednoho časného rána vydal do vrchní komnaty věže, aby připravil recept na Větrný koláč, zjistil, že celý jeho zásobník koření je prázdný. Skleněné dózy, dříve naplněné až po okraj, zely prázdnotou. Po stříbrném pepři zůstalo jen pár zrnek, po šafránu ani stopy. Jen malé otisky tlapek ve vrstvě kurkumového prachu prozrazovaly, kdo mohl být zlodějem.

„Pískokapsík!“ vydechl Jalovínek zarmouceně.

Pískokapsíci byli malí lesní tvorečci s dlouhými čenichem a pytlíčky na bocích, do kterých si schovávali věci, co se jim zalíbily. Nikdy nebyli zlí – spíš zvědaví a mlsní. Jalovínek věděl, že jim koření vonělo jako sen o jabloních a zapomnění, ale pokud ho nedostane zpět, oslavu nebude možné uspořádat.

Nezbylo, než se vydat na cestu.

Zabalil si do své plstěné brašny pár sucharů z mechového pečiva, plátek kandované pampelišky a slíbený talisman — malý měděný zvoneček, který uměl otevřít lesní stezky do jiných říší.

Ještě než opustil věž, zafoukal vítr a přinesl mu na rameno list, na kterém bylo napsáno:

„Koření je v srdci Houbového háje. Přijď s čistým úmyslem.“

Jalovínek zamrkal. Věděl, že Houbový háj je místo střežené starými mykorytickými duchy, kteří jednotlivé organismy lesa spřádají do sítí moudrosti. Jsou mocní, ale ke zbytku lesa spravedliví.

Přes louky, mezi spadanými javorovými listy, a kolem potůčků s křišťálovou vodou kráčel Jalovínek směrem k Háji. Cestou se setkal s ježčí princeznou Nunu, která mu vyměnila mechový suchar za mapu tajných houbových stezek. U dubového rozcestí mu pak pomohla veverka z oranžového klanu, která mu půjčila šálu z teplého lišejníku: „Na duchy je třeba jít teple oblečený, milý víláku,“ smála se.

Konečně dorazil k Houbovému háji. Mechy tam houstly do polštářů, hřiby svítily do tmy jako lampy a vzduch byl plný klidné, dřevnaté vůně. Na malé mýtince uprostřed houbiček všech tvarů a barev stál Pískokapsík. Stál tam, trochu zkroušeně, a vedle něj kupičky koření, pečlivě seřazené podle barvy duhy.

„Promiň, Jalovínku,“ pípnul. „Nevěděl jsem, že jsou tak důležitá. Chtěl jsem si jen udělat voňavou postýlku.“

„Koření nejsou jen na postýlky,“ usmál se Jalovínek, „ale pokud mi pomůžeš vše roztřídit a připravit, můžeš přijít na oslavu.“

A tak se i stalo.

Každé koření mělo svůj oltářík ve věži, kde bylo znovu uctěno a připraveno k vaření. Pískokapsík se ukázal jako šikovný pomocník — dokázal podle chuti třídit druhy skořice i najít tu správnou nádobku podle pachové vzpomínky.

Den oslav nadešel rychleji, než listy spadly z bříz. Z celé krajiny přicházeli hosté — vodní víly v pláštích z kapek, králíčci s žaludovými helmami i starý jezevec, co nesl sladké tvarohové pastilky.

Na tálech se hřál Dýňový kotlík, víly pletly věnce z meduňkových větviček a Jalovínek, tváří v tvář zlatému podzimnímu zapadajícímu slunci, poprvé ochutnal čaj z kouzelného hřebíčku, skořice a anýzu — vlastní směs, kterou nazval Vítr z věže.

Pískokapsík, usazený na mechovém polštáři, srkal svou porci potichu a s očima zářícíma radostí řekl: „Koření chutná líp, když se s někým sdílí.“

A Jalovínek přikývl.

Tak se z věže kouřilo až do prvního sněhu a celé Sedmikopečí vonělo po podzimu, míru a přátelství.

A víš co? Od té doby už Pískokapsík nikdy nic neukradl. Měl totiž každý rok čestné místo vedle Jalovínka, u stolu Kořenových strážců. A když vítr zavane správným směrem, můžeš i ty cítit vůni jejich čaje a slyšet, jak si zpívají písničky o vzácném přátelství a mocné síle obyčejného koření.