V hlubokém lese, který lidé nazývali Zakletým hájem, stával kdysi nádherný zámek. Nikdo z vesničanů se tam však neodvážil – nejen kvůli tajemnému mlžnému ovzduší, které se nikdy nerozpouštělo, ale také kvůli hustému porostu trnitého keře, jenž jej obklopoval jako živá hradba. Říkalo se, že kdysi dávno tam žila víla s dlouhým závojem, který jí sahal až ke kotníkům, a střežila zámek před zlými kouzly. Ale jednoho dne prý zmizela – a s ní zmizelo i světlo, které v zámku plálo.

Lidé časem zapomněli, k čemu zámek sloužil. Některé děti se občas pokusily přiblížit, ale husté trní bylo neprostupné, a když někdo sáhl po větvi, ozval se jemný šepot, jako by samotný les varoval: „Ještě ne… ješte ne…“

Jednoho dne však ve vesnici pod lesem vyrostla dívka jménem Maruška. Byla zvídavá a měla ráda příběhy – zejména ty o kouzlech a vílách. Její babička jí často vyprávěla o víle ze zámku a o jejím kouzelném závoji, který prý dokázal rozehnat tmu i zahnat bolavé myšlenky. Maruška se do těch vyprávění tak ponořila, že si řekla, že jednoho dne závoj uvidí na vlastní oči – i kdyby měla projít přes trny.

Když Marušce bylo dvanáct let, vydala se sama do lesa. Měla u sebe jen skrovný uzlík s chlebem, vodu v lahvi a stužku, kterou jí darovala babička. Byla rudá a na jejím konci visela malá stříbrná kapka – prý poslední z vílích slz.

Maruška putovala lesem dlouho, až se dostala k hranici, kde začínalo neprostupné křoví. Trní se táhlo vysoko, výš než ona sama, a vypadalo, jako by žilo vlastním životem. Každá větvička měla ostrý hrot a mezi listy občas probleskli drobní svítící broučci, kteří šeptali slova, jimž nerozuměla.

Nevěděla, jak dál, až si vzpomněla na stužku. Opatrně ji z kapsy vytáhla a zamávala s ní proti trní. Stříbrná kapka zazářila a najednou se před ní rozestoupila úzká stezka – úplně jako by trní rozumělo jejímu přání.

„Děkuju,“ pošeptala Maruška a vykročila kupředu.

Cesta byla klikatá a plná nečekaných zvuků – houkání sov, šustění křídel a občas i cinkot smíchu, který se ozýval vysoko v korunách stromů. Ale Maruška měla odvahu. S každým krokem cítila, že se blíží něčemu důležitému.

Nakonec dorazila k bráně zámku. Byla pokrytá mechem a visel na ní těžký zámek ze stříbrných ostnů. Maruška se pokusila zatlačit, ale brána se ani nepohnula.

„Potřebuješ pomoc,“ ozval se hebký hlas. Před ní stála postava – ne větší než holub – a vznášela se ve vzduchu. Měla průzračná křídla a jemné šaty, které se třpytily jako sluneční paprsky na hladině jezera.

„Ty… jsi víla?“ vydechla Maruška s úžasem.

„Jsem Strážkyně klíče,“ řekla víla a pousmála se. „Aby brána opět otevřela své dveře, musíš projít třemi zkouškami.“

Maruška přikývla. Neváhala ani na okamžik.

První zkouška ji zavedla do Staré zahrady, kde kdysi rostly květiny s očima. Nyní však byly všechny suché a zavřené, jakoby spaly. Víla jí řekla: „Jedna z těchto květin uschla pro smutek. Musíš říct, kterou ztrátu nejvíc bolí, aby znovu rozkvetla.“

Maruška si sedla k záhonu a po chvíli uslyšela tenounké šepoty. Květiny mluvily o světle, o smíchu dětí, o šumění větru.

Jedna však šeptala: „Chybí mi polibek ranní rosy…“

Maruška natáhla ruce a rukávkem otřela rosu z kapradí, kterou nasbírala dříve cestou. Když ji jemně nanesla na plátky oné květiny, ta se pomalu otevřela a zazářila. Kolem se rozvonělo tisíci vůněmi a zahrada znovu ožila.

„Zkouška první je u konce,“ řekla víla a vedla ji dál.

Druhá zkouška se týkala zrcadla, které ukazovalo nejen tvář, ale i srdce. Když se Maruška podívala, místo sebe uviděla dívku, která se bojí neúspěchu a touží po uznání. Dívku, která i přes veškerou odvahu nosí ve svém srdci malý stín pochybnosti.

„Abys prošla dál, musíš říct tu největší pravdu o sobě,“ řekla víla.

Maruška zavřela oči a tiše pronesla: „Někdy si myslím, že nikdy nebudu dost dobrá… že nedokážu být jako hrdinky v pohádkách. Ale i tak se snažím – a to mě dělá silnou.“

Zrcadlo se roztříštilo v nespočet stříbrných slz a z jeho středu se vynořila kapka světla. Víla ji vzala a vložila Marušce do dlaně.

„Druhá zkouška skončila,“ řekla.

Třetí zkouška byla nejtišší ze všech. Vedla ji do temné místnosti uprostřed zámku, kde ležela na podstavci prastará truhla. Okolo se vznášely bledé stíny, šeptající jakési kouzelné formule.

„Zavři oči,“ zašeptala víla.

Maruška poslušně zavřela oči a naslouchala. Náhle ucítila na tváři dotek něčeho hebkého – bylo to jemné jako pavučina a studené jako stříbrný vánek. Když otevřela oči, zjistila, že drží v rukou závoj – ten legendární závoj víly.

„Teď ho vrať tam, kam patří,“ kývla víla směrem k podstavci.

Když Maruška závoj položila zpět, truhla se sama zavřela, světla zablikala a stíny se rozplynuly.

V tu chvíli se celým zámkem rozeznělo hromové zvonění – brána sama povolila zámek a otevřela se.

Víla, nyní už v podobě vysoké ženy s dlouhými stříbrnými vlasy, přistoupila k Marušce.

„Zlomila jsi kletbu, která poutala tento zámek po století. Tvá odvaha, laskavost a upřímnost otevřely brány nejen zámku, ale i našich srdcí.“

Zámek se proměnil – trní zmizelo, zahrady znovu rozkvetly, a světlo se šířilo všemi místnostmi. Víly, dříve skryté v kapkách rosy a ševech stromových větví, se navrátily a přivítaly Marušku jako hrdinku.

Vesnice pod lesem se toho dne probudila do jasného světla – a poprvé za století se zámek objevil i z jejich polí. Maruška se vrátila domů s příběhem, který šířil naději a sny.

A ve stínu zámku, kde kdysi vládly trny a ticho, nyní každý večer tančily víly – a závoj, ten kouzelný závoj, visel na nejvyšší věži jako připomínka odvahy jedné dívky, která věřila pohádkám.