Za sedmero vrchy, za devatero řekami a jedním malým zlatavým potůčkem, který zpíval píseň vody každému, kdo mu naslouchal, stála starobylá vesnička jménem Mechovice. Uprostřed této vesnice rostla vysoká věžička, jejíž kamenné zdi byly porostlé břečťanem a malé větrné kohoutky se leskly na střeše, jakmile na ně zasvítilo slunce.

Nikdo už si pořádně nepamatoval, proč vlastně věžička stojí tam, kde stojí. Někteří tvrdili, že v ní kdysi žila čarodějka, jiní, že byla postavena samotnými hvězdami, aby mohly pozorovat Zemi. Ale jedno bylo jisté – každý večer, když padl soumrak, věžička se rozzářila zlatavým světlem, i když v ní nikdo nebydlel.

V Mechovicích žila holčička jménem Anička. Byla zvídavá, veselá a měla oči modré jako hladina rybníka za chalupou. Ráda poslouchala písně větru, šeptání potoka a pohádky, které jí babička vyprávěla u krbu. Ale víc než cokoli jiného se Aničce líbila ona záhadná věžička. Toužila jednou zjistit, odkud vychází její světlo a co se skrývá za těmi zelenými dveřmi, které byly navždy zamčené.

Jednou v noci, když venku foukal svěží vítr a hvězdy na nebi vypadaly jasnější než kdy dřív, se Anička probudila. Zdálo se jí, že slyší melodii. Nebyla to písnička, jakou hrají lidé, ale spíše zpěv jako by proudil přímo z oblak.

Vstala z postele, obula si střevíčky, přehodila přes ramena hnědý plášť a vyšla ven. Vítr si hrál s jejími vlasy a šeptal jí do uší starodávná slova, kterým nerozuměla, ale která jí nebyla cizí. Když přišla k věžičce, našla dveře pootevřené.

„To je zvláštní,“ zašeptala. „Jsou otevřené poprvé…“

Vešla dovnitř. Věžička nebyla prázdná, jak si všichni mysleli. Na stěnách visely obrazy noční oblohy, na poličkách byly knihy psané zlatým písmem a uprostřed místnosti stál starožitný globus, který se otáčel, i když se ho nikdo nedotýkal. Ale ze všeho nejvíc ji zaujala malá skleněná koule, která ležela na podstavci u okna. Uvnitř pomalu hořela stříbrná hvězda.

„Dotkni se mě,“ ozval se hlásek, jemný jako zurčení potůčku.

Anička se nerozhlížela, koho by mohla slyšet. Hlásku vycházel z koule.

Přiložila na ni prst a v tu chvíli svět kolem ztichl. Vítr, který venku šeptal, se změnil na prudký vichr, koule se rozsvítila a Anička ucítila, že se její nohy odlepují od země.

Když otevřela oči, stála na břehu zcela jiného světa. Byla tam jezera modrá jako nebe, řeky tekly vzhůru ke hvězdám a vzduchem svištěly průhledné bytosti podobné větru. U břehu stála dívka, která měla vlasy jako stříbrná voda a oči, v nichž plály hvězdy.

„Vítej v říši Elementia,“ řekla. „Jmenuji se Viora a hlídám rovnováhu mezi hvězdami, vodou a větrem. Ale něco se pokazilo. Hvězdný klíč, který udržuje nebe svítící, byl ukraden a schován ve Ztracené věžičce. Jen někdo s čistým srdcem a odvahou může klíč najít.“

Anička neváhala. Přesně na takové dobrodružství čekala celý život.

Viora jí podala plášť z větru, který ji chránil před horkem a zimou, a kapku věčné vody, která jí dovolovala mluvit se zvířaty. Takto vybavena se Anička vydala na cestu.

Cesta vedla nejdříve k Hoře ozvěn, kde vítr mluví uchem každého, kdo naslouchá. Tam potkala starého poustevníka jménem Větruch. Měl vousy z mlhy a zrak jako déšť.

„K Ztracené věžičce vede jen jedna cesta – cestou neviditelnou. Ale musíš nejprve požádat Hvězdnou kapku, aby tě provedla vodním zrcadlem.“

Anička poděkovala a pokračovala dolů k Jezeru ticha. Hladina vody byla tak klidná, že v ní mohla vidět nejen svou tvář, ale i své vzpomínky, myšlenky a přání. Posadila se a řekla jemně: „Hvězdná kapko, ukážeš mi cestu?“

Z vody vyplula malá světélkující bytůstka, lehká jako sněhová vločka.

„Jsi odvážná, dítě Země. Ale cesta bude těžká. Zrcadlo ti odhalí to, čeho se nejvíce bojíš.“

Anička přikývla a vstoupila do vody.

Najednou se ocitla v temnotě. Všude bylo ticho, ani voda neproudila, a ona stála uprostřed obrovské místnosti bez stěn. Najednou se kolem ní objevily zrcadla a v každém z nich se ukázal jiný strach – samota, ztráta babičky, temná noc bez hvězd.

Zavřela oči a zašeptala: „Jsem silná. Nejsem sama.“

Zrcadla praskala, rozletěla se a ona padala dolů, dokud ji nezachytil dotek větru. Byl to její plášť, který ji držel nad propastí.

Konečně se objevila před ní Ztracená věžička. Byla zkroucená, zrezavělá a obklopená temnými mraky. Anička vešla dovnitř. Všude byl prach a chlad. V samém srdci věžičky ležel trůn z kamení a na něm stvoření z kouře – stín, který měl podobu lidského strachu.

„Přišla jsi pro klíč,“ zavrčel Stín. „Ale co za něj dáš?“

Anička se nadechla. „Nabízím ti jedinou věc, kterou mám – pravdu. Nechci klíč pro sebe, ale pro všechny hvězdy, které chtějí znovu svítit.“

Stín nahlédl do jejího srdce. Pravdu nemohl vzít, ale poznal, že její duše není vyděšená. S křikem se rozplynul jako ranní mlha a v místnosti zůstalo zlaté světlo – Hvězdný klíč.

Když se Anička dotkla klíče, svět se znova zvedl. Všechna voda zaplála jako stříbro, vítr se rozezněl veselou melodií a na obloze se jedna po druhé rozsvěcovaly hvězdy.

Vrátila se do Elementie, kde jí Viora poděkovala. „Tvé jméno bude navždy psáno mezi těmi, kdo vrátili obloze její krásu.“

Ale Anička věděla, že domov je v Mechovicích. Držela klíč pevně v dlani, ale když se probudila, ležela opět ve své posteli. Napravo od ní na parapetu tiše zářila malá hvězdička a z dálky k ní dolehlo šumění větru a bublání potůčku.

Věžička na návsi už nikdy nebývala zamčená. Děti si v ní hrály, povídaly si s větrem, malovaly hvězdy na papír a poslouchaly kapky vody, jak si zpívají své pradávné písně.

A Anička? Stala se nejlepším vypravěčem pohádek široko daleko. Jen málokdo ale věděl, že její příběhy nejsou vymyšlené. Vždyť kdo jiný než ona poznal, jaký je svět, kde věžičky ukrývají hvězdy, vítr zpívá a voda promlouvá…