V dávných dobách, kdy ještě po horách běhali draci a v lesích sídlili skřítkové, žil uprostřed zeleného údolí mladý kníže jménem Radovan. Jeho knížectví nebylo moc velké, ale zato bylo krásné jako z obrázku. Všude kvetly květiny, louky byly poseté kopretinami a potůčky vesele zurčely mezi kameny. Lidé si žili spokojeně, pole dávala hojné úrody a lesy byly plné ovoce a bylin.

Kníže Radovan byl dobrý a moudrý vládce, ale jednu věc vůbec neuměl – nebyl schopen si najít nevěstu. Ať už mu rádcové představili kteroukoli princeznu, každá mu připadala namyšlená, nebo příliš hlučná, nebo zas smutná jako podzimní večer. Tak chodil kolem svého zámku, naslouchal ptákům a rozmlouval se stromy, až jednoho dne zaslechl zvláštní rozhovor.

Seděl zrovna na břehu potůčku, který protékal za zámkem, a díval se, jak voda skáče přes oblázky. Tu se ozval tichý, syčivý hlas: „To už sem zase nikdo nesadil mrkve? Jak se mám najíst, když lidi v tomhle kraji pořád jenom pěstujou obilí a kapustu?“

Radovan se rozhlédl a spatřil maličkou zelenavou ještěrku, která seděla na vyhřátém kameni a mračila se nad hrstkou trav, co jí rostla u nohou.

„Promiň,“ řekl jí Radovan překvapeně, „že tě ruším, ale… ty mluvíš?“

„A ty máš uši,“škádlila ho ještěrka,“takže slyšíš. Samozřejmě že mluvím. Jsem kouzelná ještěrka, ne nějaký obyčejný ještěříček z pahorku. Ale co je ti do mé mrkvové nedostatkovosti?“

Kníže se usmál. Jeho srdce se po dlouhé době rozveselilo, protože ještěrce nechyběla drzost ani humor. „Povím to hned kuchařům. Zasadíme pole mrkve, jen řekni, kolik jí potřebuješ.“

„Ani tak moc ne,“ zasyčela kouzelná tvorečka a sjela z kamene o kousek blíž k Radovanovi. „Ale za tvoji laskavost ti povím tajemství. Tahle zem skýtá víc než obilí a květiny. Proud potůčku, u kterého sedíš, teče z Hvozdu Mlčenlivých, kde leží Studna přání. Každý, kdo z ní napije, spatří ve vodě obraz svého osudu. Možná tam najdeš i odpověď na otázku, kterou hledáš.“

„A jak se tam dostanu?“ zeptal se Radovan, v očích mu blýsklo vzrušení. Obvykle ho moc nebavilo sedět na radních schůzích nebo poslouchat práva o dobytku, ale toulat se krajinou a řešit záhady – to bylo jiné.

„Podej mi lístek z kopretiny,“ hlesla ještěrka. Kníže neváhal a utrhl lístek z nejbližší květiny. Ještěrka ho olízla jazýčkem, mžikla očkem a z listu se rázem stal zářivý smaragdový kámen.

„Ten tě povede,“ řekla a položila kámen Radovanovi do dlaně. „Stačí jít, kam kámen ukazuje. Ale dej si pozor – cesta není snadná, lesy jsou hloub než dříve a některá tajemství nechtějí být objevena.“

Radovan poděkoval, posadil si kámen do váčku a hned druhý den ráno se vydal na cestu. Šel polem a lesem, míjel stařičké stromy, jejichž kmeny byly tak široké, že by je neobešel ani čtyřikrát. Plazil se houštinami, přeskakoval rozvodněné potůčky a přespával pod širým nebem, kde si povídal s hvězdami.

Po třech dnech dorazil do tichého lesa, kde listy šeptaly dávné písně a větve samy od sebe ustupovaly tam, kam zamířil. A tu uviděl Studnu přání – vypadala jako kaluž uprostřed vzdálené mýtiny, ale zářila měkkým světlem a měla hladinu tak klidnou, že odrážela i mraky.

Kníže se sklonil a napil. V tu chvíli mu před očima zablikal mihotavý obraz – louka plná mrkví, uprostřed ní dívka s květinami v copu a smíchem jako zurčící potůček. Vedle ní stála ještěrka, která se samolibě šklebila přímo do jeho snu.

„Tak mě sleduj,“ ozvala se v tu chvíli známá syčivá slova z větví nad ním. Ještěrka seděla na větvi staré borovice a kývla hlavou. „Ona na tebe čeká na druhém břehu.“

Radovan přešel potůček – který zde byl hlubší a širší, téměř jako říčka – a vběhl do slunečné louky. Tam opravdu uviděl dívku z obrazu. Klečela v řádce a vytahovala z hlíny oranžovou mrkev, kterou si otírala o zástěru.

„Pěkný den přeji,“ oslovil ji Radovan. Dívka vzhlédla, oči měla hnědé jako lesní půda, a tvář jí oslnila jako jaro po zimě.

„Tys ten, kdo sem poslal semínka mrkve?“ zeptala se. „Z ničeho nic tu začaly růst a nestačím je sklízet. Je to největší úroda, co hvozd kdy zažil.“

Radovan jen přikývl, ale ještěrka se mezitím nadýmla pýchou. „Já jsem to byla! Já!“ volala a skákala po kamenech. „Tenhle kníže mě litoval, že nemám co jíst, tak se zapletl do kouzla. A kouzla někdy vedou ke štěstí.“

Dívka se zasmála. Pozvala Radovana k sobě na bylinkový čaj, pod který nastrouhala trochu čerstvé mrkve. Povídali si celé odpoledne, pak celý večer a nakonec i přes noc u ohně, co ohříval víc než jen těla.

Ukázalo se, že dívka – jmenovala se Maruška – byla dcerou dávného strážce lesních tajemství. Rostla mezi stromy a květinami, rozuměla řeči ptáků i srnek a její zpěv prý dokázal upokojit i rozzuřeného medvěda. Když Radovan viděl, jak si rozumí s přírodou i lidmi kolem, pochopil, že právě ona je ta, kterou ve svém srdci hledal.

Za pár týdnů se Radovan vrátil do svého knížectví – ne však sám, ale po boku Marušky. Lidé ji přijali s otevřenou náručí, protože jim přinesla semínka nových bylin, naučila vesničany léčit rány beze strachu a do sadů zasadila zvláštní stromy, které rodily sladké plody, jaké nikdo dosud neochutnal.

Ještěrka se usídlila v zámku, na nejteplejším okenním parapetu, kde měla mísu plnou mrkví a někdy, když se jí zachtělo, tajně špitala princovým rádcům do uší rady, ze kterých byla knížectví ještě úspěšnější.

A tak žili všichni šťastně, občas trochu ušpinění od hlíny, ale s úsměvem na rtech a mrkví v každém jídle. Potůček za zámkem dál zpíval svou písničku, kopretiny se kývaly ve větru – a když šel někdo okolo mlčky a měl v srdci otázku, stačilo se napít z potůčku a naslouchat, co mu šeptne kouzelná voda.