V hlubokém, zeleném lese, kde zpívají ptáci s takovou krásou, že i samotné stromy tančí v rytmu jejich zpěvu, stála maličká chaloupka. Nebyla to obyčejná chaloupka – její střecha byla posázená slaďounkým perníkem, okenice zdobily polevy z cukru a komín voněl po skořici a medu. V této chaloupce žil elf jménem Lísalek.

Lísalek byl veselý elf s velkýma ušima a ještě větším srdcem. Každý den pekl perníčky pro zvířátka v lese, vařil kouzelnou kaši, která dokázala zahnat smutek a léčila nachlazení, a udržoval svůj voňavý domeček čistý jako krystal. Život měl jednoduchý a radostný, dokud se jednoho dne nepřihodilo něco velmi nezvyklého.

Jednoho rána totiž kouzelná miska na kaši, kterou měl Lísalek od pradávných elfích časů, začala s bubláním, které nešlo zastavit. Obvykle kaše sama přestala vařit, jakmile byla hotová. Ale tentokrát miska soptila kaši jak malá sopka a její horké vlny se řinuly přes okraj. Lísalek se pokusil kaši zastavit zpěvem ukolébavky, jak to dělával jeho děda, ale marně. Kaše bublala dál, přetékala a naplňovala chaloupku, pak zahrádku a nakonec se rozlila do lesa.

Zvířátka utekla na stromy, perníkový plot se rozmočil a chaloupka se začala potápět ve vlnách teplé, sladké kaše. Lísalek věděl, že to nebude práce pro obyčejného elfa. Potřeboval pomoc – a to ne ledajakou.

Vydal se tedy na cestu za starým kouzelníkem jménem Vetrolam, který žil na nejvyšší hoře Kalandrii. Říkalo se, že Vetrolam všechno ví a umí i nemožné. Cesta ale nebyla snadná. Měl Lísalek v kapsičce pouze pár perníkových srdíček, které doufal, že mu pomohou ke vstupu do kouzelníkova údolí.

První den cesty vedl přes Les šeptajících větví. Tam stromy šeptaly tajemství tak hlasitě, až z toho šla hlava kolem. „Kaše bublá, chalupa plave, Lísalek spí?“ šeptaly posměšně. Elf se ale nedal. Když si zacpal uši kousky perníku a spustil veselou písničku o makové náplni, stromy ho pustily dál.

Druhý den překročil Močál nevyslovených přání, kde každému cestovateli zněla v hlavě jeho nejtajnější přání tak silně, až se ztratil ve svých snech. Když se Lísalkovi v hlavě začala zjevovat představa o nekonečné zásobě malinového džemu, zastavil se, zhluboka se nadechl a připomněl si, proč se na cestu vydal. Jen s čistou myslí mohl močál přejít – a tak přešel.

Třetí den, když už měl nohy unavené a jeho kabát voněl více po kaši než po jehličí, dorazil konečně k úpatí hory Kalandrie. Tam ho uvítal vítr studený jako led a řekl mu hlasem starých mraků: „Vetrolam přijímá jen ty, kdož přinesou dar z čistého srdce.“

Lísalek pokýval hlavou, sáhl do kapsy, a vyndal jedno perníkové srdíčko, které sám upekla s kapkou elfí slzy – byla to slza radosti, když poprvé uslyšel zpívat mládě slavíka, které zachránil před kočkou. Vítr přijal dar a cesta k Vetrolamově věži se otevřela.

Vetrolam byl veliký muž s plnovousem, do kterého se někdy zaplétaly hvězdy a jiskry. Když slyšel Lísalkův příběh, usmál se.

„Ach, kouzelná miska… Ty ještě nevíš její plný příběh, viď?“ zamručel kouzelník a mávl hůlkou. Objevil se obraz dávné elfí slavnosti. „Ta miska se plní nejen kaší, ale i emocemi. Pokud s ní naložíš neopatrně, může se přesytit. Když ji živíš radostí a péčí, vše je v pořádku. Ale když kaše slouží jen zvyku a bez lásky… začne se bouřit.“

Lísalek sklopil oči. V poslední době kaši opravdu vařil jen ze zvyku, a ne z chuti nebo radosti. Myslel, že to stačí, ale kouzelné věci chtějí víc než jen správný recept.

„A jak to mám napravit?“ zeptal se.

Vetrolam podal elfovi zvláštní dřevěnou lžičku.

„Touto lžičkou misce zazpívej píseň, kterou jsi slyšel, když jsi připravoval kaši z lásky poprvé. Pokud tvé srdce znovu zazáří radostí, miska se zklidní.“

S poděkováním a novou nadějí se Lísalek vrátil domů. Cesta zpět byla klidnější – dokonce ho lesní zvířátka doprovázela, a jakmile dorazil, viděl, že jeho perníková chaloupka přežila, i když byla pěkně od kaše ulepená. Srdce se mu rozbušilo…

Přistoupil k misce, vzal kouzelnou lžičku a zavřel oči. Začal zpívat – tichounce napřed, ale pak hlasitěji, se slzami dojetí, protože si vzpomněl, jak vařil první misku kaše pro starého jezevce, který měl bolavý zub.

„Vař se, kašičko, z lásky a smíchu,
ze skořice, medu, z babiččiny pýchy…
ať každá lžička štěstí dá,
a každý, kdo ochutná, se zasměje ha ha ha.“

Kaše zpomalila, přestala bublat, stuhla a v misce zůstala právě jedna jediná porce – ta, kterou elf sám snědl s úsměvem a vděčností.

Od toho dne Lísalek nikdy nevařil kaši bez radosti. A Vetrolam občas poslal z věže nový recept na perník nebo kouzelnou přísadu do vaření. Chaloupka opět voněla skořicí, a lesní zvířátka chodila s radostí, aby si pochutnala nejen na sladkostech, ale i na teplu elfího srdce.

A když si Lísalek občas zazpíval svoji píseň s lžičkou v ruce, miska se jemně zhoupla a odpověděla: „Děkuji.“