V jednom kouzelném království, kde stromy šeptaly písně starých časů a řeky jemně zpívaly podél svých břehů, vládla moudrá a laskavá královna jménem Mirabella. Její srdce bylo plné lásky a soucitu, a ačkoliv nosila korunu z bílého zlata posázenou perlami, její největší poklad bylo její dobré srdce. Lidé ji milovali, ptáci jí zpívali na počest a vítr ševelil její jméno mezi korunami stromů.

V království panoval mír a hojnost, ale jednoho dne se změnil vítr. Ne jemný, teplý vánek, který vídal zahrady a hladil vlasy dětem, ale prudký, divoký vítr, který s sebou nesl něco temného a tajemného. Lidé se báli vycházet z domu a listí stromů padalo jako slzy na zem.

Královna Mirabella svolala své rádce, ale nikdo netušil, co způsobilo tuto náhlou změnu. V tu chvíli do trůnního sálu přiletěla stará vrána s pery šedými jako popel a očima plnýma moudrosti.

„Královno moudrá,“ zaskřehotala, „vítr je neklidný, protože byl vyřčen starý slib a nezůstal naplněn.“

„Jaký slib?“ zeptala se královna s jemným úsměvem, ale v očích jí zableskla obava.

„Kdysi dávno, v časech, které pamatují jen kameny a hvězdy, byl ve vašem království skryt Velký diamant Větru — drahokam, který udržuje rovnováhu mezi zemí a nebesy. Ale byl skryt příliš hluboko, zapomenut ve svatyních mlhy, a nyní vítr nemá svůj domov.“

Královna Mirabella chvíli mlčela. Věděla, že nemůže zůstat sedět ve svém paláci, zatímco její království trpí. Rozhodla se, že sama diamant nalezne a vítr uklidní.

Vypravila se s malou družinou na východ, kde podle prastarých písní ležel Les šeptajících stínů, v jehož srdci se nacházela Svatyně mlhy. Doprovázeli ji stařičký rádce, veliký medvěd s modrou stuhou uvázanou kolem krku a malý dobrý vítr jménem Ševelka, který zněl jako smích dítěte a uměl promlouvat jen v náznacích.

Cesta byla dlouhá a plná nebezpečí.

Prvního dne překročili Louku zapomnění, kde květiny zpívaly tak sladce, až poutníkům hrozilo, že zapomenou, proč přišli. Mirabella si uvázala okolo zápěstí šňůrku s malým zvonečkem a každému z výpravy připomněla: „Až budete cítit, že vše plyne krásně a bezstarostně, zazvoňte. To znamená, že květiny vás svádí.“

Díky jejímu důvtipu prošli Loukou bez úhony.

Druhého dne vstoupili do Temného údolí, kde z mlhy vyrůstaly kamenné tváře, které šeptaly lži a obavy do uší každého, kdo je poslouchal. Medvěd s modrou stuhou se zastavil a posmutněl.

„Říkají, že jsem jen šelma a že mě lidé nemají rádi,“ zabručel.

Mirabella se k němu sklonila a řekla tichým hlasem: „Tvé srdce je dobré, můj příteli. Kdo má laskavé srdce, ten není šelma. Každá lež zmizí, když ji projdeš s pravdou.“

Objala ho a temné šeptání zmizelo jako pára nad ránem.

Nakonec dorazili k Lesu šeptajících stínů. Stromy zde byly starší než jakákoli mapa, jejich listí šepotalo slova v jazyce, kterému rozuměly jen víly a vítr. Ševelka, malý dobrý větřík, se rozechvěl vzrušením.

„Tady je to,“ zašeptal do uší královny a zvedl se ve spirále, která ukazovala cestu.

Svatyně mlhy byla zahalená do husté páry tak bílé, že nikdo nemohl vidět na krok. Královna Mirabella pozvedla srdce ke hvězdám a zavřela oči. V ten moment se mlha rozestoupila a ukázala kamennou komnatu s podstavcem uprostřed. Na něm ležel Velký diamant Větru — čistý, modrozelený, větší než lidská pěst, a přesto zářivý jako kapka rosy v prvním ranním světle.

Jakmile se královna přiblížila, zvedl se starý vítr — ne ten divoký a rozhněvaný, ale vítr moudrý a starobylý. Promluvil hlasem, v němž se ozývaly časy dávno minulé.

„Královno Mirabello, jsi hodná srdcem i činem. Jsi připravena nést věčný závazek strážce rovnováhy?“

„Jsem,“ odpověděla královna a sevřela diamant do dlaně.

V ten okamžik zasvítila celá svatyně jako východ slunce. Všechna kouzla, která kdysi držela vítr v rovnováze, se vrátila. Zvedl se nový vánek — čistý, jemný a přátelský. Listy v lese zazelenaly ještě zářivěji než dřív.

Když se výprava vrátila do království, lidé je vítali s radostí a slzami v očích. Vítr už nebyl divoký ani neklidný. Rozehrával harfy na střechách a v listí stromů zpíval ukolébavky.

Královna Mirabella uložila Velký diamant Větru do chrámu vystavěného zvláště pro něj uprostřed zahrady, kde mohl vítr volně tančit. Její vláda byla od té chvíle ještě laskavější, protože cítila, že mezi ní a přírodou je nerozbitné pouto.

Malý vítr Ševelka zůstal po jejím boku, šeptal jí moudrosti a nosil vzkazy od stromů a ptáků. Medvěd s modrou stuhou byl prohlášen za strážce lesa a děti ho milovaly pro jeho vřelé objetí.

A diamant? Ten dál svítil svým tichým světlem a připomínal všem, že krása a moc spočívají především v dobrotě.