Kdesi pod hustými lesy a za hlubokými roklinami ležela vesnička jménem Lánov. Byla malá, ale krásná. Domky tam měly střechy porostlé mechem, v zahradách rostly jabloně, a v podvečer se z komínů kouřilo jak z dýmky starého kouzelníka. Lidé v Lánově žili v klidu, jen občas je pozlobil vítr, který si z jejich prádla na šňůře dělal draky.

Ale v posledních měsících se nad vesnicí začal stahovat zlověstný stín. V nedalekých horách se totiž usadili loupežníci. Byli tři – Toman, Hynek a nejstarší z nich se jmenoval Bartoloměj. Pověst pravila, že kdysi byli rytíři, ale srdce jim zhořkla a od těch dob sídlili v jeskyni zvané Vlčí spár. Každý měsíc sestoupili do údolí, vyrabovali sýpky, ukradli něco zlata a zmizeli beze stopy do hor. Lidé se jich báli a nikdo si netroufl stát jim v cestě.

Jednoho dne se do Lánova vrátil mladý muž jménem Jakub. Byl to syn starého koláře, který se před lety vydal do světa učit se řemeslu. Teď se vracel s pevnou postavou, bystrým okem a kladivem na opasku. Když se doslechl o loupežnících, stiskl rty a řekl: „Takhle to nenechám.“

Jakub se rozhodl zjistit, kde mají loupežníci skrýš. Dny trávil v lese a nocoval pod širokými duby, poslouchal hukot větru a šepot potoků, jako by mu příroda sama chtěla napovědět. Jednoho večera, když měsíc zaléval les stříbrným jasem, nalezl pod jedním pařezem zvláštní předmět – byl to závoj, lehký jako pavoučí pavučina, přesto zářil jako poprašek hvězd.

Jakub ho opatrně zvedl a vtom se ozval jemný hlas: „Kdo pozvedne závoj víly, ten mne osvobodí.“ A skutečně – ze stínů vystoupila postava jako z dávných příběhů. Byla to víla Milada, se zlatými vlasy až na paty a očima zelenýma jako les sám.

„Děkuji ti, Jakube,“ řekla. „Loupežníci mne kdysi uvěznili, protože jsem odmítla jejich pomoc při kouzlení. Závoj mne poutal k tomuto místu. Ty jsi mě osvobodil, a za to ti dám dar. Pokud někdy budeš v nebezpečí, přilož závoj na srdce a zavolej mé jméno.“

Jakub poděkoval, závoj si pečlivě schoval a pokračoval ve svém pátrání. Nakonec se mu podařilo vysledovat tajnou stezku, která vedla strmou roklí až do jeskyně loupežníků. Večer se ukryl v křoví a pozoroval, jak tři loupežníci sedí u ohně a hašteří se o zlato a šperky.

„Ten prsten patří mně!“ křičel Toman.

„Lžeš, to já ho vynesl ze studny paní Hrubé!“ zavrčel Hynek.

Bartoloměj zvedl ruku a udeřil do stolu: „Dost! Vše rozpočítáme, až přivedeme princeznu.“

Jakub se zachvěl – princezna? Co tím mysleli? Poslouchal dál.

Z rozhovoru vyrozuměl, že loupežníci plánují unést princeznu Adélu z království na severu. Chtěli ji držet za výkupné v jeskyni, chráněni starým kouzlem, které Bartoloměj kdysi ukořistil v Zakázané knihovně.

Jakub věděl, že jednat musí hned. Vrátil se do Lánova, zavolal na vílu Miladu, položil závoj na hruď a poprosil ji o pomoc.

Milada přikývla: „Pomohu ti, ale musíš překonat tři zkoušky. Jen pak budeš mít sílu kouzlo zlomit.“

První zkouškou byl Oheň Odvahy – Jakub musel projít planoucí stezkou uprostřed lesa, aniž by uhnul nebo se bál. Milada mu darovala kapku rosy z kouzelné studny a ta chránila jeho kůži před plameny. Prošel ohněm a došel až ke starému mostu.

Tam ho čekala druhá zkouška – Stín Pochybnosti. Objevil se zrcadlový obraz jeho samého, který na něj křičel: „Jsi slabý, nic nedokážeš!“ Ale Jakub si vzpomněl na slova svého otce: „Nejdůležitější je věřit v pravdu svého srdce.“ Udělal krok a obraz se rozplynul.

Třetí zkouška byla nejtěžší – Mlčení Pravdy. Musel projít kolem jezerních sirén, které se ho snažily rozmluvit, zpívaly mu jména jeho přátel a slibovaly mu moc. Jakub však nepromluvil jediné slovo, až přešel na druhý břeh. Tam ho čekala Milada s mečem z měsíčního kovu.

„Teď jsi připraven,“ řekla a podala mu zbraň. „Kouzlo jeskyně lze zlomit jen mečem, jehož čepel byla ukována z ticha, odvahy a věrného srdce.“

Jakub se jednoho rána vydal do hor. Tu noc měla být princezna unesena ze své zahrady. Před západem slunce se vplížil do jeskyně, kde se právě loupežníci radili.

Vyšel jim vstříc a hlasitě řekl: „Už dost! Vraťte, co jste vzali, a odejděte, dokud máte kam!“

Bartoloměj se pobaveně zasmál: „A kdo jsi ty? Zaklínač? Rytíř bez brnění?“

Ale Jakub pozvedl meč, který se rozzářil jako tisíc svící. Kouzlo jeskyně se zachvělo a zdi začaly praskat. Loupežníci ztuhli a pokusili se utéct, ale z každé šelmy, co ulovili, vyběhl duch, každá křivda začala šeptat jejich jména. Jeskyně je pohltila a od té doby nebyli více spatřeni.

Jakub nalezl princeznu, v poslední chvíli zachránil její klec, která visela na stříbrném kruhu nad propastí. Adéla se mu vděčně zahleděla do očí a řekla: „Tys mi zachránil život. Jak se odvděčím?“

„Jen tím, že se vrátíš domů a povíš království, že zlé věci se dějí, když dobrým lidem není lhostejné mlčet.“

Jakub s princeznou odešel zpět do Lánova, kde ho vesničané vítali jako hrdinu. Víla Milada se mu objevila naposled, věnovala mu polibek na čelo a vzdušně se vznášející závoj mu obtočila kolem zápěstí.

„Dobrým srdcím přeje štěstí,“ zašeptala a zmizela v kapce rosy.

Od těch dob se Lánov stal známým po celém království jako vesnice, kde odvaha zlomila kouzlo a hrdinství zrodilo pokoj. A děti, když večer před spaním slyšely vítr ve větvích, věděly, že to víla Milada znovu letí po nebi, aby chránila ty, co mají čisté srdce.