Za sedmero kopci a devatero lesy, kde lišky dávají dobrou noc a vítr si šeptá se stromy, ležela malá vesnička jménem Doubí. V Doubí žili hodní lidé, kteří se starali o své zahrádky, děti si hrály na lukách a v zimě se sedávalo u kamen, kde se vyprávěly příběhy o tvorech, kteří žijí v nedalekém Čarolesu.

Čaroles byl hustý les, opředený legendami. Říkalo se, že tam sídlí čaroděj jménem Holobrad. Nebyl to však žádný zlý čaroděj, jak si někdo mohl myslet. Byl starý, vous měl tak dlouhý, že ho nosil omotaný okolo pasu jako provaz, a měl oči modré jako obloha po dešti. Uměl mluvit s ptáky i srnkami, rozuměl řeči stromů a uměl zapálit oheň lusknutím prstu.

Jednoho podzimního dne, kdy se listí na stromech zbarvilo do zlaté, rudé a oranžové, se začalo s Doubím dít něco podivného. Každé ráno byl trávník posetý svěžím spadaným listím, ale ze stromů nemizel ani lísteček. Zdálo se, jako by se listí samo odněkud objevovalo. Děti jásaly, že si mohou stavět hromady a skákat do nich, ale dospělí brzy začali být znepokojeni. Listí přibývalo a přibývalo a nikdo nevěděl, odkud se bere.

Starosta vesnice, pan Cibulka, se rozhodl svolat radu a poradit se. Sešli se u obecního ohniště a tlumeně rozmlouvali o záhadném jevu. Tehdy promluvila stará Bětuše, která většinu života strávila nasloucháním švitoření ptáků.

„To listí není obyčejné. Voní jako kouzla a šeptá, když ho sbíráte,“ řekla potichu.

Lidé se mezi sebou podívali a někdo si všiml, že skutečně – když někdo zvedl list, měl na krátký okamžik pocit, že slyší tichý zpěv, jakési staré zaklínadlo nebo lesní ukolébavku.

Zvěsti o kouzelném listí se brzy donesly i k Holobradovi do Čarolesa. Tenhle čaroděj miloval podzim a slétával se listím po větru jako pták. Jakmile se doslechl o neustále přibývajících listech, vzal svou vyřezávanou hůl z javorového dřeva, plášť z jelení srsti a vydal se pěšky do Doubí.

Lidé byli z jeho příchodu zprvu trochu v rozpacích, nuceni ustoupit stranou, když prošel mezi nimi, zamyšlený a rozvážný. Po chvíli si sedl ke starému ohništi, které zatím žhnulo oranžovým světlem, a sáhl do kapsy pro větvičku z tisu. S tou začal tiše kreslit kruhy do popela a zavřel oči.

Během několika minut kolem něj utichly hlasy, vítr i hmyz. Všechno se zdálo stát. A pak čaroděj otevřel oči a promluvil:

„V lese je zlomena rovnováha. Jedna z víl, Stržena, propadla smutku, že podzim končí. V tom smutku začala kouzlit a její slzy se přeměnily v listí, které déšť neodvane a vítr neodfoukne. Celá Čarolesa pláče skrze její kouzlo.“

Lidé se zasmušili. Nikdo si nepřál, aby někdo trpěl, dokonce ani víla. Ale co se dá dělat? Jak pomoci stvoření, které proniká skrze stromy a vůni země?

Holobrad jim vysvětlil, že je třeba se vydat do středu Čarolesa, ke Starému Ohni, který hoří právě tam, kde se zrodila první jiskra kouzla. S pomocí rovnovážného plamene mohou pokojně ukončit vílí kouzlo dřív, než zaroste celý kraj do barevného, ale smutného listí.

A tak se vytvořila výprava. Šly děti, které rozuměly šepotu listí, šel i statečný kovář Bohouš, který měl srdce větší než kovárnu, a konečně šla i malá dívka Eliška, která kdysi vílu Strženu spatřila v potůčku a zazpívala jí píseň.

Putovali tři dny a tři noci. Přespávali v mechových doupatech, pili vodu ze studánek, mluvili s lesními dušemi, které je vedly dál a dál. A konečně, když měsíc byl kulatý a stromy vypadaly jako hořící louče, došli k místu zvanému Srdce Čarolesa.

Uprostřed palouku, kde se nesmělo mluvit nahlas, plápolal Starý Oheň. Jeho plameny byly jiné – tančily zeleně, modře a někdy zčervenaly jako bobule jeřábu. Nad ohněm seděla ona víla Stržena. Její vlasy se táhly jako zlaté nitky až k zemi, oči se jí leskly smutkem jako kapky rosy a v klíně držela větvičku javoru.

Eliška přistoupila sama. Nikdo jí nic neřekl, jen jakoby srdce jí napovědělo, co má udělat. Sundala si z krku lněný pytlíček, kde měla starou směs usušené máty, měsíčku a lesního medu. Přistoupila k ohni a vysypala vše do plamenů.

Zablesklo se. Oheň zaprskal, ovoněl sladce jako babiččina zahrádka a lehce zeslábl. A víla, jako by se její smutek začal rozplývat. Slzy jí z očí zmizely a místo nich se začala usmívat. Větvičku v rukou pozvolna vložila do zelených plamenů. Ta se neškvařila, ale proměnila v světélkující kouř, který se vznesl k nebi.

Pak promluvila jemným hlasem jako vánek:

„Děkuji vám, poutníci. Nebylo to smutkem, že přicházelo listí, ale tím, že jsem zapomněla, jak krásné je proměnit se ve sníh. Teď to vím. Dovolme zimě přijít, tak jak má.“

A tak Stržena zmizela v chvostu světla a vítr si znovu začal pohrávat s tím, co zbylo ze Starého Ohně. Holobrad pokývl a výprava se mohla vrátit domů.

Když výprava dorazila zpět do Doubí, lidé je vítali veselím. Už nebylo třeba zametat listí každý den, listí přestalo přibývat a brzy se jako obvykle proměnilo v hnědou šustící peřinu, kterou zakryl první sníh.

A když zima opravdu přišla, do záhybů lesa se vrátil klid a pod kobercem bílého ticha spal i Srdce Čarolesa. Ale v srdcích lidí a dětí zůstalo teplo z výpravy i nespoutaného ohně, který jim připomínal, že každé roční období má svůj čas a svou vlastní krásu.