Za sedmero lesy, sedmero řekami a jedním opravdu hodně kopcovitým polem stála malá vesnička jménem Kapustnice. Ta vesnička byla něčím zvláštní. Každý její obyvatel totiž vypěstoval tu nejkrásnější, největší a nejzelenější kapustu široko daleko. Nikdo už přesně nevěděl, jak se to stalo, ale říkalo se, že je pole požehnané mocí Měsíce a že kapusta z něj má zvláštní sílu – dokáže člověka nejen nasytit, ale i uzdravit, být mu útěchou při smutku a dokonce potichu šeptat rady, když je nejhůř.

Ale protože dobré věci málokdy zůstanou nepovšimnuty, jednoho dne se o kapustnické kapustě doslechla mocná čarodějnice Dolomíra. Ta nebyla zlá od narození, ale život ji naučil spíš ubližovat než pomáhat. Slýchávala o kouzelných darovaných kapustách z Kapustnice a byla tím rozhořčena – proč zrovna kapusta? Proč ne česnek, který ona sama odjakživa milovala? A proč lidé tam mají tak bezstarostný život, zatímco ona se musí schovávat ve svém temném zámku, kde jí dělají společnost jen netopýři a mluvící kořen mléč?

Rozhodla se tedy, že vesnici prokleje. Vzala si svůj nejstarší kotel, přimíchala do něj tři kamenné slzy draka, hrst suché trávy z Roztroušených luk, lžičku smíchu zapomenutého dítěte a nakonec přilila kapku stínu úplňku. Zamíchané dvakrát po směru hodinových ručiček a jednou proti – a bylo to.

Kouzlo se rozeslalo v podobě stříbrného větru, který hladil listy kapust na poli a přinesl s sebou ticho. Nikdo si toho nevšiml hned, ale druhý den ráno kapusty zůstaly zavřené jako pěst, nechtěly se otevřít. Byly tvrdé, bez lesku a hlavně – úplně ztratily své kouzelné schopnosti.

Pro obyvatele Kapustnice to byla pohroma. Lidé nebyli zlí, ale když jim zmizelo to, na čem tolik spoléhali, začali být protivní, hádaví a smutní. Smích z vesnice zmizel a místo něj přicházely hádky, prázdné hrnce a skrčená ramena.

Ale jak už to v pohádkách bývá, kde je tma, objeví se i světlo. To světlo se jmenovalo Barča. Byla to holčička tak odvážná a zvědavá, že hrábě, které měla v ruce sotva je unesla, už dávno vyměnila za knihu o bylinkách a měsíčních pověstech. Barča se nerozčilovala, když kapusty přestaly růst. Místo toho si jednoho večera vylezla na nejvyšší kopec za vesnicí a zavolala směrem k Měsíci:

„Měsíčku, ty bledý bratříčku, pověz mi, co se to s naší kapustou stalo? Byla jsi vždy naší nadějí – proč mlčíš?“

A Měsíc, jakoby opravdu poslouchal, ten večer zazářil silněji než kdy jindy. A v tom svitu Barča zaslechla tichý hlásek, skoro jako vítr mezi stébly: „Dolomíra… kletba… k zámku v mlze…“

Barča okamžitě pochopila. Někdo uvalil kletbu, a ona musí najít cestu, jak ji zlomit. Příští den ráno si zabalila pár tvrdých kapust na cestu, pár sušených šípků, lahev s dešťovou vodou a vyrazila. Králíci, kteří dřív běhávali mezi kapustami, ji zvědavě sledovali, a jedna sojka jí dokonce přistála na levém rameni, aby ji doprovázela.

Cesta k zámku v mlze nebyla snadná. Barča musela projít lesem, kde stromy šeptaly ve staré řeči, kterou mohla rozumět jen díky své znalosti bylinek a starých run. Musela zdolat řeku, která tekla pozpátku, a plazila se nahoru do hor, místo aby stékala do údolí. A nakonec musela přejít kamenný most přes Propast zapomnění, kde musela vyslovit jméno svých předků, aby nezapomněla, kým je.

Nakonec stanula před zámkem, kde vládla Dolomíra. Okna byla zahalená pavučinami a ozvěna jejích kroků se ztrácela v mlze. Dveře se otevřely bez zaklepání.

„Takže přece jen někdo přišel,“ řekla Dolomíra a její hlas byl ostřejší než zrezivělý hřebík. „A holčička. Co chceš, dítě, v domě kleteb?“

Barča se ale nebála. Dívala se přímo na čarodějnici a řekla: „Chci, abys zrušila tu kletbu nad naší vesnicí. Kapusta si to nezaslouží. A lidé také ne.“

Dolomíra se zasmála. „A co mi za to dáš? Světlo Měsíce? Ochutnávku smíchu?“

„Dám ti něco, co jsi už dávno zapomněla – příběh,“ řekla Barča a vytáhla starý deníček, který kdysi našla ve dvorku za starou chalupou. Byly v něm příběhy dětí z dávných věků, a jeden z nich – nejoblíbenější – byl o malé čarodějce jménem Dolomíra, co zasazovala fialové česneky a smála se, až jí padal klobouk z hlavy.

Dolomíře se zalesklo v očích. Mlčky vzala deník, lehla si na lavičku a začala číst. Její hlas už nebyl ostrý, byl měkký jako mech a tichý jako předení kočky. „To jsem byla já…?“

„Ano,“ řekla Barča. „Ještě stále můžeš být ta holka, která milovala česnek a kouzla.“

Dlouho bylo ticho. Pak Dolomíra vstala, vytáhla skleněnou lahvičku z pod šatů a vylila ji do krbu. Plameny zabublaly, zajiskřily a kdesi v dálce zaznělo cvrlikání ptáků. „Kletba je zlomena,“ řekla.

Barča poděkovala a vydala se nazpět. Cesta domů už nebyla tak těžká – stromy si s ní povídaly, řeka tekla normálně, a místo přes Propast zapomnění se teď klene duhový oblouk.

Když dorazila do vesnice, kapusty už znovu voněly, listy se rozbalovaly samy a lidé se smáli a objímali. Barča si sedla na starou lavičku u rybníka, kolem ní mlsaly kapustové koláčky děti a v dálce poletovala známá sojka.

A když byla noc a měsíc vyšel jasně nad kopce, Barča šeptla: „Děkuju, Měsíčku, za tvůj dar. I za to, že jsi dnes zářil pro nás všechny.“ Ve svitu jeho paprsků tančily stíny kapust a šum listí zněl jako smích… dlouho zapomenutý, ale konečně doma.