V dávných dobách, hluboko v zelených lesích, stála ukrytá vesnice elfů zvaná Lesovín. Byl to kouzelný kraj, kde stromy byly tak vysoké, že jejich větve se dotýkaly nebes a kde světélkující květy svítily v noci jako hvězdy. Elfi žili v souladu s přírodou a jejich uši uměly slyšet šeptání větru i smích kapek deště. V Lesovíně žila mladá elfka jménem Leana, která měla jedno velké přání – roztáhnout křídla a vzlétnout k obloze jako ptáci nebo víly, o kterých babička často vyprávěla.
Leana se narodila bez křídel, což bylo mezi elfy vzácné. Jiní elfové měli drobná křidélka, která sice nebyla určená k dlouhému letu, ale pomáhala jim skákat mezi stromy nebo plachtit v korunách. Leana ale místo křídel měla jen dvě drobné jizvičky na zádech a srdce plné touhy po dobrodružství.
Jednoho dne, když sbírala lesní květy nedaleko od vesnice, uslyšela slabý, melodický hlas. „Pomoz mi, krásná elfko, jsem tu… v trávě.“ Leana se sklonila a pod listem kapradiny objevila zraněnou vílu. Byla maličká, sotva velká jako list jejího sběračského košíku, a její křídla byla potrhaná jako starý šátek.
„Ach ne!“ vydechla Leana a opatrně vílu posadila na dlaně. „Kdo ti to udělal?“
„Drak… velký a černý jako stín. Strážce Hory Věčného Ohně. Letěla jsem pro kapku ohně do jeho jezírka, ale napadl mě. Utekl mu starý spánek a teď bdí a hlídá, co je staré, mocné a nebezpečné…“ zašeptala víla.
„Ale proč bys tam létala?“ zeptala se Leana.
„Můj lid potřebuje oheň pro obnovu Květového kruhu – bez něj začne květenství hynout a naše síla vyhasne. Ale teď… jsem ztratila svou sílu i odvahu.“
Víla se představila jako Jesmína a Leaninou laskavostí i bylinkovou mastí se jí za pár dní podařilo znovu vstát. Přesto její křídla byla stále neschopná letu.
„Nemohu tam jít znovu,“ smutnila víla. „Ale pokud by někdo místo mě dokázal přinést kapku z Ohnivého jezírka…“
Leana se zamyslela a její oči se rozářily odhodláním.
„Já půjdu!“
„Ale nemáš křídla, drahá elfko.“
„Tím spíš… Možná mi cesta dá víc, než si kdo dokáže představit.“
A tak se Leana vydala na nebezpečnou cestu do hor, které se tyčily daleko za lesními stromy. Cestou potkala moudrého sovího stařešinu, který jí řekl: „Každý, kdo na hoře spočine se srdcem odvážným, najde víc než jen oheň. Ale musíš dát něco na oplátku – něco, co máš nejvíc ráda.“
Leana přikývla. Milovala svůj domov, své nové přátelství s Jesmínou a toužebné myšlenky na létání – a především věřila, že právě to jí dá sílu dál.
Když přišla k Hoře Věčného Ohně, noc byla temná a mlha stoupala z puklin v kamení. Ve středovém jezírku planul magický plamen, plápolající s neobyčejným jasem. Leana se připlížila blíže… ale tu vybuchl z pekelného doupěte drak.
Byl obrovský. Jeho šupiny se leskly jako uhlí, oči svítily jako rozžhavený kov a křídla stínila skálu. Zavřel jí cestu a zahřímal: „Oheň není pro tebe, elfko! Zabiješ se, když se přiblížíš!“
Leana se ale nezalekla. „Nepřišla jsem krást – přišla jsem pomoci umírající zemi víl. A když bude třeba, dám výměnou své přání.“
Drak natočil hlavu. „Přání?“
„Toužím po křídlech. Ale pokud kapka tvého ohně zachrání víly, vzdám se své touhy.“
Drak se zadíval hluboko do její duše. A pak… se zasmál. Poprvé po stovkách let se jeho hlas rozlehl nad údolím bez hněvu.
„Zkouška je u konce, elfče. Nebyls první, kdo se snažil získat můj plamen. Ale jediná ses nabídla k oběti. Nuže – oheň je tvůj.“
Z tlamy vydechl plamínek, který se proměnil v planoucí perlou. Leana ji chytla do dlaně a než mohla cokoliv říct, vzduch kolem ní se zavlnil. Oheň jí vklouzl do zad a v tu chvíli ucítila zvláštní teplo… které se proměnilo v sílu. Z jejích ramen se rozbalily nádherné, jantarové křídla, podobná těm dračím, ale lehká jak závoje rosy.
„Tvá cena není bolest, ale poctivá touha. Nikdy jsi se nechtěla povýšit, ale sloužit. Tvá křídla teď patří nebi,“ pravil drak a znovu zmizel v jeskyni.
Leana se vznášela jako pták. Letěla zpět přes hory, lesy a řeky. Když dorazila do Lesovína, víly už téměř ztratily naději. Ale jakmile Leana vložila plamennou perlu do Květového kruhu, celý kruh se rozzářil, květiny ožily a síla víl byla obnovena.
Jesmína se rozplakala radostí a obejmula Leanu. „Přinesla jsi víc než světlo… přinesla jsi naději. A dar, který jsi získala, je zasloužený.“
Od toho dne Leana patřila nejen k elfům, ale i k vílám. Její křídla jí dovolovala létat vysoko nad lesem, přinášet zprávy, pomáhat zvířatům a vysazovat magická semena do míst, kde příroda potřebovala zesílit.
Děti z vesnice ji zbožňovaly a nazývaly ji „Nejčistším srdcem lesního větru.“ A kdykoliv někomu chyběla odvaha, vzpomněly si na příběh o Leane – elfce, která se kvůli druhým vzdala svého nejcennějšího přání… a právě tím ho naplnila.