V hlubokém kraji za devatero horami a devatero řekami, kde se stromy skláněly k zemi, jako by chtěly vyprávět dávné příběhy, tam žil jeden obr. Jmenoval se Dobromil. Měl dobré srdce, ale lidé z okolních vesnic se ho přesto báli, protože byl vysoký jako dub, měl hlas jako hrom a když šel, země se pod ním třásla. A tak žil sám v kamenné jeskyni ukryté v hoře, kde si vesele pěstoval zeleninu a včelařil.

Jedné noci, kdy měsíc svítil jasněji než obvykle a na nebi nebyl ani jediný mráček, se stalo něco podivuhodného. Dobromil se díval na měsíc a najednou si všiml, že jeho světlo pohaslo. Měsíc se celý zachvěl a v tu chvíli ozářil oblohu modrý záblesk. Obr se narovnal, zamžoural na nebe a ucítil, jak se ve vzduchu cosi změnilo.

„To nebude jen tak,“ zamumlal si sám pro sebe a sáhl po své oblíbené větvičce z kouzelného stromu, kterou si schovával na horší časy. Byla to obyčejně vypadající větvička, ale kdysi mu ji darovala lesní víla se slovy: „Až ti osud položí do cesty zkoušku, tato větvička ti ukáže směr.“

Ráno se vypravil z jeskyně a zamířil po stezce, kam ukazovala větvička. Ta se mu v ruce lehce chvěla a vždy, když váhal, se trochu naklonila. Vedla ho hluboko do lesa, kde stromy byly tak husté, že sluneční paprsky jen stěží pronikly na zem.

Po cestě potkal drobného tvorečka s huňatým čumáčkem. Seděl na kameni a plakal.

„Proč pláčeš, maličký?“ zeptal se obr laskavě a klekl si, aby nebyl tak děsivý.

„Přišla příšera…, odnesla světlo z měsíce,“ vzlykal tvoreček. „Celé nebe potemnělo a s tím i všechna světla v našem lese. Všichni máme strach. Bez měsíce bloudíme.“

Dobromil se zamračil. Měsíc byl skutečně slabší, a pokud ho něco uneslo, muselo to být silné – a zlé.

„Vezmu si tě na rameno,“ řekl obr. „A společně půjdeme najít příšeru a osvobodit měsíční světlo. Pomůžeš mi najít, kam zmizela?“

Tvoreček, který se jmenoval Šeroušek, přikývl. „Sleduj stíny,“ zašeptal. „Mají vlastní vůli. Lákají poutníky do temnot.“

A tak šli. Obr s kouzelnou větvičkou v jedné ruce a Šerouškem na rameni. Čím hlouběji do lesa se dostávali, tím víc se ozývaly divné zvuky a stíny se natahovaly po jejich stopách.

K ránu dorazili k černé skalní bráně. Před ní stály tři sochy strážců – lišky, sovy a jeleního krále. Když Dobromil přistoupil blíž, oči soch se zaleskly a ožily.

„Jakým právem vstupuješ do Země temného stínu?“ zavrněla liška.

„Hledáme ukradené světlo měsíce,“ řekl pevně Dobromil.

Sova zahoukala: „Příšeru, kterou hledáš, uspal dávný smutek. Jediný způsob, jak zlomit její klam, je světlo naděje.“

„Kde ho najdu?“ ptal se obr.

„V této větvičce,“ odpověděl jelen a pohlédl na kouzelnou ratolest. „Ale pamatuj – světlo naděje musí vycházet z tebe samého.“

Brána se otevřela a za ní se rozprostřelo údolí pokryté stíny. Byl tam ledový chlad a zvuky, které připomínaly šepot dávných bolestí a zapomenutých slz. Na půli cesty narazili na temný rybník, na jehož hladině plaval stříbrný odlesk – měsíční paprsek, lapený v síti stínů.

A tam ji spatřili.

Příšera.

Byla vysoká, zahalená v plášti z černých oblak, oči jí planuly fialovým světlem a dýchání jí vířilo mlhou kolem. Nešla na ně přímo. Seděla a hleděla do vody, kde se měsíční světlo chvělo v síti.

„Nevypadá, že by chtěla bojovat,“ šeptl Šeroušek.

Dobromil se postavil před ni. „Vrátíme světlo měsíci. Tak nech nás, prosím, projít.“

Příšera zvedla hlavu. „Vy tomu nerozumíte,“ zazněl její hlas, jakoby z mnoha hrdélek zároveň. „Měsíční světlo bolesti celého světa neslo. Každou noc jsem naslouchala těm, kdo plakali tajně. Tak jsem je chtěla ušetřit. Světlo jsem ukryla, aby nebylo vidět slzy. Ale ve tmě… se slzy ztratily, i smích s nimi.“

Obr pocítil soucit. Vytáhl větvičku, která najednou začala zářit bledým světlem.

„Chápu tě,“ řekl tiše. „Ale světlo není jen pro smutek – je i pro radost, pro naději. Pojď s námi, ať to světlo společně vrátíme.“

Příšera na okamžik zaváhala. Pak natáhla ruku. Když se dotkla větvičky, její černý plášť se začal měnit. Temnota opadala jako listí ze stromu. Pod ní byla žena ze stínů a světla, dávná strážkyně lunárního klidu.

„Děkuji,“ usmála se. „Zapomněla jsem, jak vypadá naděje.“

Měsíční paprsek vyletěl vzhůru, síť ze stínů se rozpadla a obloha se zachvěla. Měsíc znovu zasvítil jasně a modře, jako by se vrátila radost ke hvězdám.

Dobromil, Šeroušek a bývalá příšera – nyní zvaná Luněna – se vrátili na okraj lesa, kde už čekali lidé i zvířata. Všichni vesničané, kteří se kdysi báli obřího Dobromila, mu přinesli pečivo, džbány s mlékem a zahráli mu písničku. Dobromil měl slzy v očích, nejen ze šťastného konce, ale protože poprvé poznal, že ho mají lidé rádi.

Luněna se stala strážkyní měsíce a každé noci jeho světlo pročišťovala tak, aby lidem svítilo do snů i do pouti. Šeroušek se k obrovi nastěhoval a spolu vyráběli med, který rozveselil každého, kdo ho ochutnal.

A kouzelná větvička? Ta zůstala na nejvyšší polici v obrovo domě, schovaná v mechové truhle, aby až jednou zase někdo zatmění zavolá, byl připraven.