Za devatero horami a devatero řekami ležela malá vesnička jménem Světlanov. Tato vesnička byla zvláštní tím, že každý večer, když se na nebi objevil měsíc, rozzářilo se nad ní tajemné, stříbrné světlo, které padalo jako jemný déšť na jejich střechy, zahrady i louky. Lidé říkali, že toto světlo je požehnáním od samotného měsíce a že chrání vesnici před temnotou a kouzly zlých tvorů.

Uprostřed této vesnice bydlela dívenka jménem Maruška. Byla to hodná a zvídavá holčička s velkýma očima, které jí zářily jako hvězdy. Její babička, stará, ale veselá žena, jí každý večer vyprávěla příběhy o čarodějnicích, dracích a kouzelných stvořeních, a Maruška snila o tom, že jednou prožije vlastní dobrodružství.

Jednou v noci se nad vesnicí zatáhlo nebe. Měsíc se neobjevil, hvězdy vyhasly a stříbrné světlo se nedotklo jediného kamínku na cestě. Lidé se začali bát. Ráno zjistili, že studánka vyschla, květiny zvadly a zvířata se schovávala. Babička Marušce zašeptala: „To není jen obyčejné zatažení. Něco se stalo Měsíční paní.“

Maruška naklonila hlavu. „Měsíční paní?“

„Ano,“ přikývla babička. „Žije vysoko v paláci ze stříbrného prachu, ukrytém za světlem samotného měsíce. Každou noc sestupuje a rozhazuje po světě kouzelné paprsky. Pokud se neukázala, musí být v nebezpečí.“

Marušku to nenechalo chladnou. Druhou noc, když byly stíny ještě temnější než předtím, si sbalila malý uzlíček s jídlem, přibalila babiččinu vyšívanou šálu na ochranu před zlými silami a vydala se na cestu za Měsíční paní.

Putovala přes lesy, kde stromy šeptaly v cizím jazyce, přes louky, po kterých běhaly jen prázdné stíny jejích vlastních kroků. Nakonec došla ke kopci, který se zvedal až k nebi a na jehož vrcholku stála stará věž, nad níž poletovaly havrani.

„Tam bydlí Melíza, jezerní čarodějnice,“ zašeptalo jí cosi do ucha – možná vítr, možná jeden z havranů.

Srdce jí tlouklo jako zvon, ale zaklepala na vrata věže. Po chvíli se dveře s vrzáním otevřely a na prahu stála vysoká žena s dlouhými zelenými vlasy, očima jako jezerní hladina a dlouhým pláštěm z mlhy.

„Hledáš mě, děvče?“ zeptala se a její hlas zněl jako zurčení vody.

Maruška pokorně sklonila hlavu. „Panečku čarodějnice, hledám Měsíční paní. Měsíc se neukázal už druhý den a lidé v naší vesnici jsou zoufalí.“

Melíza se opřela o svůj hůl z vodního dřeva. „Máš odvážné srdce. Měsíční paní byla unesena drakem z Temných hor. Mocný Azrakar touží po jejím světle, aby si mohl osvětlit své podzemí. Schovává ji v jeskyni pod horou a zapomíná, že světlo v zajetí zhasíná.“

Maruška sevřela babiččinu šálu.

„Musím ji zachránit.“

Melíza na ni pohlédla s nevysvětlitelným úsměvem. „Dám ti dar. Tuto malou lahvičku se stříbrnou mlhou. Pokud se ocitneš v největší temnotě, rozbij ji – ukáže ti cestu.“

Dívka poděkovala a vyrazila dál, až došla k hranicím Temných hor. Byly pokryté šedým sněhem a studený vítr jí rval šálu z ramen. Všude panovalo mrtvé ticho. Na svahu zpozorovala zvláštní stopy – byly obrovské, jako kdyby tam chodil les celý na jedné noze. Vydala se po nich, dokud nedorazila k veliké trhlině ve skále.

Tam, v hlubinách pod horou, se skrývala jeskyně. Maruška se proplazila dovnitř a zašeptala: „Měsíční paní?“

Na odpověď čekala dlouho – až rozechvělé stříbrné zasvícení zazářilo ze vzdáleného kouta jeskyně. Seděla tam žena v šatech z noční oblohy, rukama objímala kolena. Její oči byly unavené a pohled smutný.

„Přišla jsi? Tak malá dívka…?“

„Přišla,“ odpověděla Maruška pevně. „Tvůj svět je i náš svět. Bez tebe se rozpadá.“

Měsíční paní se usmála, ale hned nato vše zakryl stín. Ze stropu jeskyně se snesl obrovský drak. Jeho šupiny byly černé jako popel, oči rudé jako rozžhavené uhlíky. Azrakar.

„Chceš mi ji vzít?“ zasyčel.

Maruška popadla lahvičku, co jí dala Melíza a rozbila ji o kámen. Mlha se rozlila do vzduchu a celá jeskyně se naplnila stříbrným světlem. Drak zařval a chvíli oslepeně klopýtal.

„Ne! Ze světla bolí oči!“

Ale Maruška se nebála. Vytáhla šálu a obtočila ji kolem Měsíční paní. Jak se dotkla její kůže, šála zazářila jako měsíční paprsek – babiččina láska a ochranitelská síla se spojila s její mocí.

Měsíční paní vstala. „Tvé srdce je jako světlo. Jasné i v nejhlubší tmě.“

Zvedla ruce a stříbrné paprsky vystřelily na stěny jeskyně. Azrakar zařval, vrátil se do své jámy a zmizel v zemi. Jeskyně se začala třást. „Musíme jít!“ zvolala Měsíční paní a vtáhla Marušku do svého šatu z oblaků.

Letěly oblohou nad horami i lesy, až se objevily nad Světlanovem. Vesničané vyšli ven – a jak se jimi světlo dotklo, všichni se začali usmívat. Květiny rozkvetly, voda ve studni znovu zurčela a vítr voněl po jasmínu.

Měsíční paní se sklonila k Marušce. „Za tvou odvahu ti nechám dar – kdykoli pohlédneš na měsíc, uslyšíš můj hlas v šepotu vánku a světlo tě nikdy neopustí.“

Maruška se vrátila domů. Babička měla slzy v očích a objala ji, jako by ji chtěla nikdy nepustit. Od té doby, pokaždé, když měsíc stoupal na oblohu, na okně Maruščina pokoje tančila stříbrná skvrnka, a babička vždy říkala: „Vidíš? Světlo najde i tu nejmenší statečnou duši.“

A tak vesnička Světlanov zářila každou noc, a nikdo už nikdy nezapomněl, že i nejslabší světlo dokáže porazit nejtemnější stín.