Kdysi dávno, když se kraj ještě halil do ranních mlh a kouzla byla běžnou součástí života, stál uprostřed hlubokých lesů nádherný zámek jménem Vířící věž. Ten zámek se tyčil na zeleném návrší a na jeho věžích vlály prapory v barvách slunce a nebe. Obyvatelé kraje věřili, že v zámku sídlí dobro a spravedlnost, a opravdu – královna Almarie, která zde žila, byla moudrá i laskavá.

Jednoho dne však nad Vířící věží zahřmělo. Nebylo to obyčejné hřmění, ale magická bouře, která přišla bez deště a blesků. A s ní i zlé znamení – v okolí se začali objevovat loupežníci vedení obávaným vůdcem, který si říkal Krvavý Orel. Nosil červený plášť z dračích šupin a jeho meč plál rudým světlem, jako by byl ukut z lávy. Krvavý Orel a jeho banda sužovali vesničky kolem zámku – kradli zvířata, jídlo, a dokonce i šperky z chrámů.

Královna nemohla dlouho nečinně přihlížet. Poslala zprávu po větru kouzelníkovi jménem Serafion, jenž žil v Tajemném dolu. Byl to stařec s dlouhým bílým plnovousem, ale jak sám říkal, „každý stříbrný vlas ukrývá jedno kouzlo.“ Serafion přijel druhý den na sobu jménem Bělucha, která chodila tiše jako stín.

„Almarie,“ pravil Serafion, když vešel do síně, „každý stín má svůj zdroj, a temnota, co padla na tvé země, pramení z délky cesty, po níž kráčí dávná stvůra.“

Královna nechápala, o čem mluví. Serafion však nakreslil na zem obrazec z hvězdného prachu, který odhalil dávnou příšeru z Krvavé rokle – zvanou Koloth. Měla sto očí, deset úst a tělo husté jako mlha. Říkalo se, že kdo na ni jednou pohlédne, zůstane navždy v jejím snu.

„Příšeru někdo probudil,“ dodal Serafion, „a někdo jí dal vůli konat zlo. Mocnou runou zpečetil její spoutání – a já vím, kdo to byl. Krvavý Orel.“

Královna zvolala rytíře, ale Serafion zavrtěl hlavou.

„Tato příšera se neporazí mečem. Potřebujeme statečné srdce, důvtip a trošku kouzel.“

A tak královna vyslala tři mladé dobrodruhy: Elinu – dívku s podivuhodnou schopností rozumět zvířatům, Tomiho – kluka s mapou, která se kreslila sama podle pocitů, a Fidora – nejmladšího z mlynářových synů, jenž uměl mluvit pozpátku, což se ukázalo být užitečným darem, když bylo potřeba číst dávná kouzla.

Dostali od Serafiona tři kouzelné předměty: kapku mlhavého světla, semínko stříbrného dubu a prázdnou knihu, do níž se zaznamenalo, co bylo v srdci pravda.

Trojice se vydala přes Temný les, kde stromy šeptaly špatné sny. Elina si získala přátelství strašidelného výra, který je vedl nejbezpečnější stezkou. Dále přešli most Ducha řeky, která mluvila jen v hádankách – a Tomi díky své mapě uhodl správné odpovědi. Nakonec dorazili k jeskyni, kde Koloth sídlila.

Koloth byla obrovská. Už jen její dech rozechvíval listí ve stromech. Kolem jejího doupěte hlídali Krvavého Orla loupežníci s lesklými maskami. Skupina si musela najít cestu nenápadně – a právě tehdy Fidor přišel na nápad. Pronesl starodávné kouzlo pozpátku a zpěv ptáků se proměnil v melodii, která uspala celou bandu.

Když se dostali až k příšeře, otevřela půlku svých očí. „Co chcete od Koloth?“

„Chceme ti vrátit svobodu,“ odpověděla Elina. „Uvědomujeme si, že nejsi zlá, jen zotročená.“

A tehdy otevřela Koloth všechna svá ústa a z jejího těla vyšlo stínové vlákno – byla to magie Krvavého Orla, která se v ní plazila jako jed. Aby ji osvobodili, museli pouto zlomit. Semínko stříbrného dubu zasadili na její práh a ono v jediném okamžiku vyrostlo v obrovský strom, jehož světelná koruna zářila. Kapka mlhavého světla byla vhozena do stromového srdce a to se rozjasnilo jako hvězda.

Strom svítil více, než mohl Koloth unést, a temná magie Krvavého Orla se z ní začala pomalu vypařovat. Loupežníci se probouzeli – a mnozí upustili své zbraně, když spatřili, jak se obrovská příšera nehýbe ve vzteku, ale ve slzách.

Zatímco se vše uklidňovalo, Serafion přiletěl na Běluchovi. Z rukávu vytáhl prastarou pečeť a nalepil ji na hřbet Krvavého Orla, kterého našli schovaného v podzemní noře.

Orel ztratil všechny kouzla. Ukázalo se, že byl kdysi Serafionův žák, který se chtěl stát nejmocnějším kouzelníkem a myslí si, že jen zlo mu dá sílu. Ale jak řekl Serafion, „pravá síla je v tom, když ovládneme sebe, ne svět.“

Koloth zmizela společně se světlem kmene do jiného světa, kde bude klidně spát. Loupežníci, zbaveni kouzelného vlivu, se rozprchli nebo se připojili ke královniným strážím jako noví ochránci země.

Když se Elina, Tomi a Fidor vrátili na Vířící věž, čekala je slavnost s květinami, hudbou a koláči. Královna je posadila ke svému stolu a Serafion každému z nich věnoval nový kouzelný dar – Elina dostala plášť, který rozuměl řeči zvířat, Tomi dostal knihu, která kreslila sny jiných lidí, a Fidor kouzelný klobouk, který se vždy otočil směrem tam, kde bylo dobro.

A zámek Vířící věž znovu zazářil v barvách radosti – protože kouzla, když patří do správných rukou, dokážou uzdravit celý svět.