V hlubokém lese za sedmi kopci a sedmi řekami stála stará kamenná studna. Říkalo se jí Studna šepotů, protože pokud jsi do ní hodil lesklý kamínek a zašeptal přání, les ti mohl odpovědět. Ale málokdo to zkoušel, protože les byl temný, tichý a plný dávno zapomenutých kouzel.

Jednoho dne se do kraje pod horami přistěhoval malý chlapec jménem Matěj. Byl zvídavý, měl hnědé oči a vlasy jako kukuřičné klasy. S rodiči se přestěhovali do chaloupky na kraji lesa, protože tatínek tam měl péct chléb v místní vesnici. Matěj si každý den hrál u lesa, sbíral šišky, pozoroval ptáky a povídal si s větrem.

Jednoho podmračeného rána se Matěj vydal hlouběji do lesa, než kdy dřív. Šel a šel, až narazil na starou studnu. Zvědavost mu planula v srdci jako svíčka ve tmě. Když se nahnul, aby do jejích hlubin nahlédl, zaslechl šepot:

„Matěji… Matěji…“

Zarazil se. Nikdo mu tak neříkal – jen maminka. Ale hlásek zněl jinak – jako lesní vítr nebo listy šustící pod jeleníma nohama.

„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas.

„Jsem Liška Ohnivá. Neskrývám se – jen čekám na odvážné srdce. V háji pod skalou najdeš moji stopu.“

Zmizel šepot a opět bylo ticho.

Matěj tušil, že to není sen. Rozhodl se, že bude stopovat lišku. Zašel až k úpatí Větrné skály a tam, v mechu, našel stopy – malé a lehounké jako otisk snu. Vedly mezi stromy, přes potok, až k dutině starého dubu. Tam zahlédl ohnivě rezavý ocas a oči, které zářily zelení jako smaragdy.

„Ty jsi ta liška?“ vydechl překvapeně.

Liška se usmála – jak jen liška umí – a řekla: „Ano. A ty jsi ten, kdo může zachránit náš les. V nitru Hromové jeskyně se probudil drak. Je slepý, ale jeho dech roztaví skály. Hledá Diamant Života – jinak shoří vše.“

Matěj se zarazil. „Ale co já s tím? Jsem jen kluk… neumím kouzlit…“

„Ale máš srdce. A to je víc než kouzelná hůlka,“ odpověděla liška a sklonila hlavu. „Drak byl kdysi strážce rovnováhy. Ale Diamant byl ukryt čarodějem z hor. A klíč k nalezení drahokamu je zaklínadlo – ztracené ve verších Studny šepotů.“

Matěj cítil, že váhavost ho opouští, jako když se ranní mlha rozplývá pod dotykem slunce. To bylo začátkem jeho dobrodružství.

Liška ho zavedla zpět ke studni. Tam stáli v tichu. Znovu Matěj vhodil lesklý kamínek a zašeptal: „Prosím… dej mi zaklínadlo, které pomůže najít Diamant Života.“

Voda v hlubině se zaleskla a zvedla se tenký proud, jako by mluvila.

„V srdci noci pod vrbou pláče,
na lístcích ticha ve stínu sačí.
Čtyři světla – mysl, srdce, dech…
obrátí cestu od věčného běsnění hněv.“

Matěj si verše zapsal do svitku, který mu dala liška.

„To je zaklínadlo pravdy. Verše ukazují, kde hledat. Vrba noci – to je stará Černá vrba u jezírka Měsíční slzy. Musíme tam,“ řekla liška.

Cestou je čekala řada zkoušek. Nejprve brodili řeku, kde žil obří mlok Stříbrnouch. Chtěl je pohltit, ale Matěj mu předal svou jedinou lesní zvířecí kresbu, co nosil v kapse, a mlok se dojat vrátil do vody.

Dále museli projít kolem slunečnice, která zpívala. Její písně dokázaly očarovat každé srdce a navždy ho udržet v teplém snu. Matěj slyšel hlasy – maminku, tatínka, smích. Ale liška zašeptala: „Skutečné štěstí není v iluzi, ale v činu.“ A on odolal.

Nakonec dorazili k Černé vrbě. Tam na lístcích skutečně rosily kapky jako slzy. Když Matěj zaklínadlo přečetl, ozval se šepot:

„Mysl — pochopení.
Srdce — odvaha.
Dech — život.
Čtyři světla — čtyři zkoušky.“

Před nimi se v zemi otevřela brána. Vstoupili a sestoupili do hlubin. Nakonec stanuli v síni z temného krystalu, kde uprostřed ležel Diamant Života – stříbrný, třpytivý, pulsující jako srdce.

Ale v tu chvíli zaduněla země. Ze stěn vystoupil drak. Byl obrovský, jeho šupiny černé jako uhel a oči – prázdné. Ale nebyl zlý. Byl jen zmatený a slepý.

„Jsi lidské dítě…“ zařval. „Drahokam je můj! Bez něj upadnu v šílenství!“

„Není můj. Ale já ti ho přinesu,“ řekl Matěj klidně.

Liška mu podala Diamant a zašeptala další verš – poslední ztracené slovo:

„Navrať světlo tomu, kdo ho ztratil,
a duše v tobě se nezroutí.“

Matěj položil diamant před draka a řekl: „Netoužím po moci. Chci jen, aby tvůj hněv neublížil světu.“

Drak se ztišil. Náhle jeho prázdné oči zazářily zlatem. Diamant se sám zvedl a vklouzl zpátky do hrdé hrudi bestie. Dračí dech se zjemnil a ohnivá plameny kolem ustoupily chladnému světlu.

„Jsi první člověk, který mi nepřišel ukrást bájný kámen. Máš pravé srdce. Les i skály tě uznávají,“ řekl drak a jeho hlas zněl jako dusot tisíce koní.

Drak se vznesl a zmizel v klenbě jeskyně, otočený směrem k obloze. Les zadul vánkem, který voněl jako jaro.

Liška se usmála. „Co jsi dokázal, zůstane věčné. Ale nejvíc – sám jsi rostl. A někdy, Matěji, i malé srdce mění svět.“

Když se vrátil domů, byl večer. Rodiče se strachovali, ale jakmile ho uviděli zdravého, vešli mu naproti s objetím.

„Co jsi dnes dělal?“ ptala se maminka.

Matěj se podíval z okna na les a odpověděl: „Pomáhal jsem šťastnému konci začít znovu.“

A v hoře za jejich chaloupkou nad lesem se zableskla čára světla – jako znamení, že diamant je zpět, drak opět spí a v lesních šepotech roste další příběh.