Za sedmero kopci a třemi lesy stála malá vesnička jménem Hrušňany. Byla ukrytá mezi ovocnými sady, které na jaře kvetly tak pěkně, že i ptáci odjinud přilétali se na ně dívat. V této vesnici žila holčička jménem Terezka. Byla to veselá a zvídavá dívka s očima jako dvě želízka v ohni a stále mívala u sebe svého nejlepšího kamaráda – černobílého kocoura jménem Kulíšek.
Jednoho dne, když jaro zrovna začalo, všimli si Terezka s Kulíškem, že v sadu za chalupou nekvete stará hrušeň. Všechny ostatní stromy byly obsypané květy, jen tato hruška stála holá a smutná.
„Podívej, Kulíšku,“ zamumlala Terezka zamyšleně, „ten strom jako by spal hrozně tvrdým spánkem.“
Kocour mňouknul a zakroužil ocasem, jak měl ve zvyku, když začínalo být něco nevysvětlitelného.
Dědeček, který se o sady staral, řekl Terezce, že hrušeň kdysi zasadil pradědeček její prababičky a že to byl vždy zvláštní strom. Někdy prý kvetl i v zimě a někdy zas vůbec. Ale tentokrát měl dědeček obavu, že je hruška začarovaná.
„Začarovaná?“ vydechla Terezka. „To přece není možné! Kdo by zaklel strom?“
„Říká se,“ pokračoval dědeček, „že pod tou hrušní v noci starý kocour mňouká na měsíc a květiny kolem ní nikdy neuvadnou, i kdyby byla tuhá zima. A že kdesi u starého hřbitova roste květ, který má moc zlomit každé kouzlo.“
Terezka tu noc nemohla usnout. Převalovala se v posteli a poslouchala, jak Kulíšek tiše přede u nohou. Po chvíli se posadila a šeptla: „Půjdeme tam.“
Kulíšek otevřel jedno oko, potom druhé, a zvedl se. Byl připraven na jakékoli dobrodružství.
Druhý den brzy ráno se Terezka vydala k okraji lesa, který vedl k opuštěnému starému hřbitovu. Lidé z vesnice se tam už dávno neodvážili chodit. Pry údajně byl zarostlý, plný mechu a podivných zvuků.
Cesta byla dlouhá a lemovaná starými kapradinami. Slunce se sotva prodralo mezi větvemi. Kulíšek cupital vedle ní, uši nastražené.
Když dorazili k hřbitovu, byla železná brána pootevřená. Praskla, když do ní Terezka strčila. Hrobky byly porostlé břečťanem, kříže nakloněné a mech pokrýval každý kámen. Ale přes všechnu tu zarostlou posmutnělost zářil v dálce pod jedním starým dubem podivuhodný květ. Zářil modrostříbrnou barvou a kolem něj poletovali malincí světluškovití tvorečci, jako by ho střežili.
Terezka k němu vykročila, ale náhle se země zatřásla. Ze země se zvedla postava – stín staré ženy v cárech. Byla průsvitná jako mlha.
„Kdo chce vzít květ naděje, musí odpovědět na hádanku,“ zašuměl její hlas, „jinak tu zůstane navždy.“
Terezka zbledla, ale přikývla. „Polož svou hádanku.“
„Jsem bez kořenů a přece rostu, nezaléváš mě a přesto voním. Jsem květ, který se rodí jen tam, kde spí duše. Co jsem?“
Terezka si dlouho lámala hlavu. Kulíšek zamňoukal, poskakoval kolem jednoho náhrobku, a jak kdákal, Terezce to došlo.
„Jsi naděje,“ řekla. „Naděje kvete i v nejtěžších chvílích, i na nejsmutnějším místě.“
Stín se usmál a rozplynul se ve větru. Světlušky se rozprchly a květ se sám od sebe uvolnil ze země, jako by měl nohy.
Terezka ho opatrně vzala do dlaní a spolu s Kulíškem se vrátila domů. Cestou poznala, že květ nevadne, ani když už uběhlo mnoho hodin. Dýchal světlem a teplem.
Když došli k hrušni, položila květ ke kořenům stromu a pronesla: „Květ naděje, zlom ledy ticha, probuď strom, ať zas dýchá.“
Země se lehce zachvěla a na staré větvi se objevil první květ, pak druhý a třetí, až byl celý strom zasněžený květy. Všetky květy zářily stejně jako květ naděje a šířily vůni, jakou ještě nikdo necítil.
Celá vesnice přišla ten večer k hrušni. Dědeček plakal a lidé přinesli svíčky. Říkalo se, že ten strom dostal novou duši – a že si ji zasloužil, protože měl ochránkyni statečnou a čistého srdce.
Od té doby každé jaro hrušeň zakvétala jako první. A pod ní rostl v trávě jeden zvláštní květ – modrostříbrný a věčný. Terezka se stala pečovatelkou stromu a lidé říkali, že když máte u sebe naději a věrného přítele – třeba jako je Kulíšek – dokážete i nemožné.