Za sedmero kopci a devatero lesy se rozprostíralo království zvané Chleboles. Bylo to království podivuhodné, protože jeho sluncem ozářené louky voněly po pečivu a v podzemí znělo tiché vrnění pecí, v nichž se pekl nejměkčí chléb široko daleko. Národ Chlebolesanů si vážil chleba nade vše a jejich královna, moudrá a laskavá paní Krosana, dbala, aby žádný z jejích poddaných nikdy nehladověl.

V samém srdci Chlebolesu stál zlatavý palác postavený z kamene, který vypadal jako opečená kůrka. Ve dvoře rostly vonné bochníkové stromy a povětří tu bylo vždy prosyceno vůní čerstvého chleba. V paláci žila královna se svou jedinou dcerou, princeznou Týnkou, která byla zvídavá a měla srdce odvážnější než kdejaký rytíř.

Jednoho dne se ruměnec z Nebeské pece, tak se říkalo slunci, znenadání zatáhl, a na kraj padl stín. Do Chlebolesu přilétl drak. Nebyl to obyčejný drak, jaké známe z obrázků, ale drak Hladomor – třikrát tak větší než slon, pokrytý šupinami, které zářily jako tmavý chléb posypaný kmínem. Hladomor dýchal studený vzduch, od nějž tvrdlo těsto, a měl obrovské břicho, které kručelo tak hlasitě, že se třásla i moučná zrna v mlýnech. Letěl z dalekých krajů, kde už dávno nezbyl ani drobek.

Drak lačně přistál v blízkosti paláce, zatřásl oblaky a promluvil hlubokým hlasem:

„Já jsem Hladomor, pojídač chlebových říší! Dejte mi všechen chléb, co máte, nebo zhltám celé vaše království i s růžemi na zahradě!“

Lidé v Chlebolesu strnuli. Královna Krosana svolala kuchaře, pekaře, rytíře i věštce, ale nikdo nevěděl, jak s takovým tvorem bojovat. Všechny meče drak přeměnil v tvrdé preclíky a jídlo, které mu přinesli, mu nikdy nestačilo. Hladomor jedl a jedl, ale nikdy neměl dost.

Princezna Týnka, která právě trénovala s dřevěným šermem na nádvoří, nevydržela stát a koukat. Připlížila se ke stolu, sebrala krajíc teplého chleba, zabalila ho do ubrousku, a vydala se tajně na cestu k Moudrému Králíkovi, který žil v Kouzelném Lesíku za sedmým kopcem. Mluvilo se o něm, že zná tajemství, na která lidé zapomněli – a že miluje chlebovou kůrku nad jiné věci.

Týnka šla statečně lesem, až uviděla tichou mýtinu, kde stál chlebovník a pod ním seděl bílý králík s brýlemi na nose. Listoval knihou, jejíž listy šustily jako pečený chléb.

„Moudrý králíku,“ oslovila ho Týnka, „mé království ohrožuje drak Hladomor. Sní všechno jídlo, co máme. Poradíš mi, jak ho zastavit?“

Králík si sundal brýle a přimhouřil oči. „Drak jménem Hladomor? Nu, to je stará známá hrozba. Znám ho z proroctví. Ten drak není zlý, jen šíleně hladový, protože zapomněl, co je sytost. Musíš mu připomenout, co opravdu zasytí – a to není jen chléb, ale také láska, útěcha a vzpomínka na domov.“

„A jak to udělám?“ zeptala se Týnka.

„Musíš mu nabídnout něco, co obsahuje nejen mouku, ale i srdce. Něco, co pro něj znamená víc než jídlo. Jen tak se nasycený vrátí tam, odkud přišel.“

Králík jí podal malý vak, uvnitř byl kotlík, lžička z medového dřeva a kouzelný kvas. „Upeč s tímto kváskem Chléb Naděje. Ale pozor – směs můžeš zadělat jen rukama, které nevědí strach, a do těsta musíš zašeptat sen, který chceš, aby se splnil.“

Princezna se vrátila do paláce, kde panoval zmatek – Hladomor už obsazoval sály a hltavě polykal chlebové závěsy. Týnka se nedala zastrašit. V pekárně, kde kdysi spala jako dítě na pytli s moukou, začala míchat těsto z králičího kvásku. Do těsta šeptala slova: „Ať nikdy nikdo nejí sám. Ať každé sousto zahřeje a utěší.“ Válela a tvarovala bochník pomocí dřevěné lžičky, až získal tvar drobného srdce. V peci se chléb rozžhavil zlatým světlem a začal vonět tak, že i ti nejsmutnější lidé se začali usmívat.

Jakmile byl chléb hotový, přinesla ho princezna na stříbrné míse drakovi Hladomorovi. Ten se sklonil, přivoněl – a jeho oči zvlhly.

„Tuhle vůni znám… tak voněl chléb, když jsem byl mládě v Dračích horách. Moje maminka ho pekla z lásky…“ zašeptal drak a jemně zakousl do kůrky.

Když polkl první kousek, změnil se. Jeho břicho přestalo kručet, šupiny se rozzářily teplým světlem a z nozder se nevycházela tma, ale vůně vanilky. Hladomor zhlédl dolů na princeznu a dojatě řekl:

„Děkuji ti, dítě. Nevěděl jsem, že se dá nasytit i jinak než hltáním. V mém srdci je teď klid. Vrátím se do Dračího údolí a postavím tam pec, kde budu péct srdcem jako tvoje matka a tvůj lid. Možná pozvu i králíka!“

Vtom drak vzlétl a celým Chlebolesem se rozlil hřejivý vánek. Lidé vyšli z domů, objímali se a nesli si krajíce, které jim zůstaly. Slunce opět zazářilo a chléb znovu voněl v každé ulici.

Princezna Týnka byla odměněna nejen písněmi bardů, ale i novou kamarádkou – malou dračicí, kterou drak zanechal na památku, a která milovala piškoty a skořicové rohlíčky. A pod palácem, místo donde dřív dřímal Hladomor, nechali postavit pekařskou školu, kde se učilo, že chleba není jen jídlo, ale i způsob, jak pohlédnout do srdce toho druhého.

A tak v království Chleboles zase panoval mír, a co je hlavní – žádný žaludek tam nezůstal prázdný.