V jednom kouzelném království za sedmero vrchy a devatero lesy, kde se louky třpytily ranní rosou a ze stromů zpívaly ptáci s duhovými pery, se rozkládala malebná vesnice zvaná Mrkvičky. Jméno to získala podle výjimečně sladké a šťavnaté mrkve, která zde rostla v zemi s tak jemnou hlínou, že se dalo bosky chodit i mezi záhonech.

V Mrkvičkách žil malý chlapec jménem Matýsek. Měl zvědavé oči a stále špinavé dlaně od hlíny, protože trávíval celé dny zahrabán v záhonech své babičky, paní Karotky. Babička pěstovala nejkrásnější mrkve široko daleko – dlouhé, rovné a oranžovější než západ slunce.

Jednoho dne, když Matýsek odtahoval plevel u mrkvového záhonu, jeho prsty narazily na cosi tvrdého. Nejprve si myslel, že je to kámen, ale po chvíli odklízení zjistil, že se z hlíny na něj třpytí něco jasného a studeného – byl to diamant! Měl zvláštní tvar, připomínal kapku rosy, a když na něj dopadly sluneční paprsky, uvnitř se zableskly barvy celého duhového oblouku.

Babička hned věděla, o co jde. Držela diamant jemně v dlani, jako by byl z porcelánu, a šeptla: „To není obyčejný kámen, Matýsku. To je Slzodrahokam – kouzelný diamant, který spadl z očí víly Zory, když zabloudila v Labyrintu Ztracených květin.“

Matýsek otevřel pusu překvapením. „Víla? Labyrint? Ztracené květiny?“

„Ano, víla Zora bývala strážkyní krásy a barvy všech květin. Ale jednou jedna zlá moc zaklela zahradu, v níž přebývala, a ta se proměnila v nekonečné bludiště. Od té doby je uvězněna uvnitř a s ní i pramen kouzel, které činí náš svět tak barevným,“ vysvětlila babička.

Matýskovi se zableskly oči odhodláním. „Půjdu ji zachránit!“

Na rameno si přehodil svůj malý batoh, přibalil kousek chleba, vodu a samozřejmě – několik kousků mrkve. Babička ho vyprovodila až na kraj lesa, kde se podle starých map nacházel vstup do Labyrintu Ztracených květin.

Ten se nacházel za třpytivou bránou spletenou z popínavých růží. Když se diamant v Matýskově kapse rozzářil, brána se otevřela a chlapec vstoupil.

Uvnitř byl svět zvláštní a kouzelný. Chodby pokryté květinami se neustále měnily – jednou připomínaly tulipánovou alej, jindy zase zalesněné údolí se stromy z šeříků. A vše bylo klamavé, každá stezka končila někde jinde, než na začátku vypadala. Bludiště si hrálo s Matýskem, zkoušelo jeho trpělivost i odvahu.

Jednou zabloudil do části, kde byly květiny zčernalé a zvadlé. Ucítil závan studeného vzduchu a zaslechl tichý pláč. Šel za tím zvukem a došel ke staré studni. Když se podíval dovnitř, zahlédl tvář – vílu s křídly jako mlhovina a očima plnýma slz.

„Zoro?“ vykřikl Matýsek.

„Ano… kdo jsi?“ ozvala se víla tiše, její hlas zněl jako šelest břízy.

„Jsem Matýsek z Mrkviček! Našel jsem tvůj Slzodrahokam v našem záhoně a přišel tě zachránit.“

Víla se smutně pousmála. „Labyrint mě drží. Nestačí jen najít mě, klíčem je radostnou kouzelnou mrkev zasadit do srdce bludiště. Ona jediná probudí starodávné síly, které Labyrint prolomí.“

Matýsek neváhal. Z batohu vytáhl tu nejkrásnější a nejšťavnatější mrkev, jakou měl – zlatou z karotkových polí. Labyrint se zatřásl. Hvězdy se rozzářily a světlo proudilo z Matýskovy dlaně až do kořenů země.

Z hlíny vyrašila mohutná mrkvovní růže, její květy byly oranžové jako oheň a listy voněly po medu.

„Dobro, odhodlání a kouzelné plodiny – to je síla silnější než každé zakletí,“ zvolala víla, jak se vznášela nad květem, její křídla se znovu rozzářila.

Země se zatřásla potřetí a bludiště se začalo rozplétat. Chodby uvadaly, měnily se v louky, na nichž rozkvétaly nové květiny dosud neviděné – fialové pampelišky, modré růže, sněhobílé kopretiny se zlatými středy.

Víla Zora se napřímila a natáhla ruku k Matýskovi: „Tvé srdce je čisté, tvá odvaha skutečná. Jsem navždy tvou dlužnicí.“

Pak mávla rukou a velký zlatý lístek se snesl z červeného tulipánu. Víla ho změnila v přívěšek se zářící mrkví a diamantem uprostřed.

„Tohle ochraňuje každého, kdo sází ze srdce – ať je to květina, naděje nebo přátelství.“

Matýsek se s vílou vydal zpátky k bráně, která teď zářila všemi barvami vesmíru. Když vyšel z Labyrintu, uviděl, že svět v okolí je mnohem zářící. Babička už čekala s koláčem a slzami v očích.

Od té doby nebyly v Mrkvičkách jen nejlepší mrkve, ale také nejbarevnější květiny. A Matýsek, občas v podvečer, když slunce políbilo obzor, cítil v kapse jemný třpyt a vítr, který mu pošeptal: „Děkuji.“

A víla Zora? Ta se stala ochránkyní nejen květin, ale i všech dětí, které mají odvahu osít svět dobrem.