V jednom malebném údolí, obklopeném modravými horami a zurčícími potůčky, stála malá vesnička jménem Kapustov. Název dostala podle obrovského záhonu kapusty, který rostl uprostřed návsi a byl starší než samotná vesnice. Nikdo si už nepamatoval, kdo první kapustu zasadil, ale každý věděl, že není obyčejná – její listy se leskly jako smaragd a když na ně dopadlo slunce, voněla po jablkách a medu.

Na okraji vesnice žila dívka jménem Maruška. Byla to sirota, která vyrůstala u staré bylinkářky Bětky. Maruška měla dobré srdce, byla pracovitá a měla zvláštní dar – rozuměla řeči rostlin. Uměla si povídat s kopretinou, záhony mrkve i se starou kapustou na návsi. Ta jí často vyprávěla příběhy o světech, kam lidé nechodí a kam se dostává jen ten, kdo věří na kouzla.

Jednoho dne, když Maruška zalévala květiny, jí kapusta zašustila do ouška: „Maruško, blíží se čas, kdy budeš potřebná. V severním lese, kde roste stará jabloň, je cesta k zapomenuté věži. V ní spí poklad, který zachrání naši zemi.“

„Jaký poklad?“ podivila se Maruška.

„Ten, který nepřináší zlato, ale světlo,“ odpověděla kapusta tajemně.

Maruška tomu nerozuměla, ale cítila, že mluví pravdu. Ještě té noci si sbalila uzlíček s chlebem, sušenými malinami a bylinkovým čajem, a vydala se na cestu. Věděla, že severní les je nebezpečný, plný bludiček a stromů, které mění směr cesty. Naštěstí měla s sebou malou větvičku z kouzelné kapusty, kterou si přivázala na hůlku. Ta jí ukazovala cestu jako kompas.

Po dvoudenním putování dorazila k jabloni, která byla vyšší než deset domů na sobě. Její větve se skláněly až k zemi, a místo ovoce na nich visely stříbrné zvonečky. Jakmile Maruška k jabloni přistoupila, jeden ze zvonečků zacinkal a ozvalo se: „Kdo nás probudil?“

„Já jsem Maruška z Kapustova. Hledám cestu k věži a ke světelnému pokladu.“

Zvoneček se rozzářil a spustil: „Zasloužíš si projít, neboť tvé srdce je čisté. Ale připrav se na tři zkoušky.“

Maruška přikývla.

Hned nato se pod jabloní rozevřela zem a Maruška se sesunula do tmy. Když otevřela oči, stála v sále plném zrcadel. V každém zrcadle viděla jiný obraz – v jednom byla princeznou, v druhém starou ženou, v jiném ještě dítětem.

„První zkouška,“ ozvalo se, „najdi své pravé já.“

Maruška chvíli zmateně hleděla do zrcadel, až si všimla toho, které neukazovalo žádný odraz. Přistoupila k němu, a když se podívala pozorně, uviděla srdce – své vlastní, bijící a teplé. V tu chvíli se zrcadlo roztříštilo a proměnilo v prach. Cesta dál byla otevřená.

Další místnost byla chladná a temná. V rohu skomíralo světýlko, u kterého dřepěla malá postavička – byla to myška a třásla se zimou.

„Druhá zkouška,“ zaznělo, „ohněm neprojdeš, ale teplem ano.“

Maruška zavrtěla hlavou, neměla oheň, ale měla teplé srdce. Sundala svůj šál a omotala ho myšce. Postavička se usmála, nožky jí přestaly klepat a světýlko zesílilo. V ten moment se stěna před nimi otevřela a vydala chodbu dál.

Ve třetí místnosti byl podivný labyrint z živého plotu. Cestičky se měnily každým krokem, keře šeptaly: „Tudy nechoď, zabloudíš.“ Maruška si opět pomohla větvičkou kouzelné kapusty, která jí zabořila hrot dopředu a rozsvítila zelenou stezku. Nenechala se zmást šepoty a brzy stanula před kamennými dveřmi, pokrytými runami.

Dveře se samy otevřely a za nimi byla vysoká spirálovitá věž. Na jejím vrcholu zářilo okno jako lunární perla. Maruška vystoupala po točitém schodišti, až se zastavila v kruhové místnosti, kde uprostřed visel krystal ve tvaru kapky. Z něj vyzařovalo teplé světlo.

„To je poklad?“ zašeptala.

„Ano,“ odpověděla jí sama věž, „krystal světla. Osvítí pole, uzdraví nemocné a navrátí radost krajům zasaženým tmou. Jen ten, kdo prošel třemi zkouškami s čistým srdcem, ho může nést.“

Maruška opatrně zvedla krystal. Jakmile se dotkla jeho hladkého povrchu, cítila, jak jí do prstů proudí teplo, jakoby držela ruku svému nejlepšímu příteli. Okno věže se rozsvítilo ještě jasněji a po spirálovitém schodišti vylétly tisíce světlušek, které jí ukázaly cestu zpět do lesa.

Když se vrátila do Kapustova, všechno se změnilo. Lidé nevycházeli z domů, pole byla vyschlá a dokonce i kouzelná kapusta na návsi uvadla. Maruška bez váhání postavila krystal do středu návsi. Záře se rozlila do všech stran jako vlny v rybníku. Najednou zazpívali ptáci, tráva zezelenala, potok se opět rozběhl a kapusta se postavila zpříma jako královna.

Lidé vyšli z domů překvapeni, ale srdce jim zaplesala, když uviděli, co se stalo. Kapustov znovu ožil a s ním i celý kraj.

Od té doby krystal zářil na návsi jako maják, kapusta zpívala příběhy a děti se sesedaly kolem Marušky, aby jim vyprávěla o jabloni, zvonečku, myšce i věži, která chrání poklad největší – světlo srdce.

A kdo ví – třeba jednou někdo další uslyší kapustu šeptat do ouška a vydá se na svou vlastní cestu do světa, kde kouzla čekají na každém kroku.