Za hlubokým lesem, daleko od města a ještě dál od silnice, se rozkládalo kouzelné údolí. V tom údolí rostly květiny, jaké jsi ještě nikdy neviděl – svítily ve tmě, zpívaly tiše do větru a některé dokonce tančily, když zapršelo. Ale nejvzácnější ze všech květin byla Zářivá kapka – květ, který rozkvétal jen jednou za sto let na vrcholku Skleněné hory. Legenda pravila, že kdo Zářivou kapku utrhne a uchová její poslední kapku rosy, tomu se splní největší přání.

V blízkých kopcích za tímto údolím bydlel trpaslík jménem Floriš. Byl velmi zvědavý, měl zrzavý plnovous plný semínek a rád sbíral bylinky, houby a všechno, co vonělo dálkou. Jednoho dne našel v dutině starého buku stránku ze staré knihy. Vypadala natrženě, jako by ji vítr přivál z jiného světa. Na papíře byla nakreslená právě Zářivá kapka a pod ní napsáno: „Až zavoní stéblo měsíční, Zářivá kapka se světu otevře.“

Floriš si strčil pergamen do své brašny, zamyšleně se podrbal pod kloboukem a pravil: „To je znamení! Vyrazím, najdu Zářivou kapku a přinesu ji zpět do údolí. Tam, kde se dělí sen a naděje, tam se rodí zázraky.“

Floriš si sbalil chleba, čaj z lesních lístků a mapu, jenže… mapa končila tam, kde začínal Trolí les.

Právě v tomto lese žil Tundr, veliký trol, který měl srdce jako kámen, ale prsty jemné jako zasněžené pírko. Tundr byl divokým tvorem, nebezpečným každému, kdo překročil jeho nejzazší borůvkový keř. Avšak málokdo věděl, že Tundr každou noc maluje rostliny podél své jeskyně barvami rosy a listí. Před mnoha lety se snažil dojít k Zářivé kapce kvůli svému snu – přál si vidět barvy, neboť byl slepý od mládí. Ale cesta byla těžká a plná nástrah. Tundr zabloudil a zanevřel na svět.

Když však Floriš vkročil do Trolího lesa, nebyl hlučný ani nespokojený. Chodil potichu, každé kvítko pohladil a při každé větvi se uklonil. Tundr ho sledoval z dálky a mžoural víčky, které nic neviděly. Přesto pocítil v srdci pohnutí. Ucítil, že někdo nese světlo, nejen vlastním tělem, ale i duší.

„Hej, prcka! Kam kráčíš, že rušíš stíny v mém lese?“ zahřměl Tundr.

Floriš se nezalekl. Jen nasadil klobouk pevněji a odpověděl: „Hledám Zářivou kapku. Potřebuji zázrak. A ty?“

Tundr byl překvapen. Nikdo se ho na nic neptal už léta.

„Já… chci ji taky. Ale slepý nevstoupí do Skleněné hory,“ pronesl tišeji.

„Pak pojď se mnou a půjdu s tebou. Na barvy dívám se každý den,“ navrhl Floriš.

A tak se vydali společně. Trol a trpaslík – ne běžná dvojice… ale právě v tom bylo kouzlo.

Cesta vedla kolem jezera, které mluvilo. Jeho hladina ševelila a šeptala odpovědi na otázky, které neznáš. Aby jezero propustilo poutníky dál, museli oba říci, co si ve skutečnosti nejvíce přejí.

Floriš pravil: „Chci zachránit náš údolní sad, všechno schnou a ničivá plíseň se šíří. Potřebujeme zázrak.“

Tundr pravil: „Chci vidět, jak vypadá slunce a jaká je modrá.“

Jezero chvilku mlčelo a pak učinilo kruhy na hladině. Zvedla se pára a most z kapek vznikl nad vodou. Poutníci přešli, držíce se za ruku. Byli totiž už přátelé.

Později procházeli mlžným polem, ve kterém se zjevovaly zrcadlové obrazy obav. Floriš viděl svůj sad uvadající do prachu. Tundr viděl temnotu, která se na něj valila. Měli strach. Ale Floriš zavřel oči a představil si první jaro. Tundr zas myslel na to, jak se Floriš smál při vyprávění o pylových slavnostech. To jim pomohlo dojít až ke Skleněné hoře.

Skleněná hora nebyla obyčejná. Byl to krystal, jehož stěny odrážely nejen tvář, ale i duši. Poutník, jenž v sobě nesl hněv nebo nenasytnost, nikdy nezvládl výstup. Ale Tundr a Floriš, přestože unavení, šli pomalu. Po každém kroku se hora měnila: tam, kde se dotkli, vyrůstaly květy křišťálu, tlumeně zpívající.

Na vrcholku byla Zářivá kapka. Malá květinka se stříbrnými plátky a stonkem, který jemně zářil. Její poupě bylo zavřené.

Floriš se přiblížil, ale květ zůstal zavřený. Pak se Tundr dotkl země vedle ní a květ se začal rozevírat, pomaličku a něžně.

„Nechť vidí, kdo nikdy neviděl…“ zašeptal Floriš, a z květu vystřelila kapka rosy, která se zachytila Tundrovi na víčku.

Tundr se zavřel a pak otevřel víčka. A poprvé v životě uviděl – modř nebe, zlato květu, rudou trpasličí čepici i zelené listy kolem.

Tundr se rozplakal a jeho slzy se změnily v kapky skla. Skleněná hora zazářila silněji, jako když se noc rozhodne být dnem.

Floriš zachytil jednu kapku Zářivé kapky a ukryl ji ve zlatém ořechu.

Když se oba vrátili do údolí, kapka stačila na to, aby uzdravila stromy, rozkvetly staré keře a včely se vrátily – hned tři roje.

Lidé z údolí zpívali písně. Tundr se usmíval a vyřezával obrazy do kamene. Byl jejich sousedem, už ne postrachem. A Floriš? Ten začal psát knihu o květech, ve které začínalo první slovo takto: „Zázrak není to, co se děje. Zázrak je odvaha vydat se hledat…“