Za starých časů, kdy lesy hovořily šepotem větví a řeky zpívaly píseň dávných kouzel, stála na okraji hlubokého hvozdu kamenná věžička. Byla to věžička tak tenká a vysoká, že její špička téměř hladila oblaka. Obyvatelé z nedaleké vesnice se jí obloukem vyhýbali, neboť se o ní vyprávěly podivné věci. Prý v ní kdysi žil kouzelník, který zmizel beze stopy, a jeho poklad zůstal ukrytý až dodnes.
Vesnice pod lesem byla malá, ale vesele upravená. Žil v ní chlapec jménem Tomík, který měl velikánskou zvědavost a srdce statečnější než leckterý rytíř. Jeho nejoblíbenější zábava byla naslouchání pohádkám dědečka, který si jako mladý prošel mnoha dobrodružstvími. Jednoho večera, kdy měsíční svit maloval na podlahu stříbrné pruhy, mu dědeček vyprávěl o tom, jak byl kdysi u věžičky a slyšel z ní podivné syčení.
„Něco tam je, Tomíku,“ řekl vážným hlasem, „ať je to poklad, had či zakleté kouzlo, nikdo z vesnice se tam neodváží.“
Tomíkovi se ta slova zaryla hluboko do mysli. Toho večera nemohl usnout. Věžička ho přitahovala jako magnet. Ráno si zabalil malou brašnu s chlebem, jablkem a starou lampou po tatínkovi. Na krk si zavěsil kožený váček se štěstíčkem – kamenem, který mu kdysi dala jeho maminka. Utrousil dědečkovi, že se jde projít do lesa, a vyrazil.
Les byl tichý a plný jemného světla proplétajícího se mezi větvemi. Ptáci zpívali ospalé ranní písně a motýli šili vzduchem čarovné vzory. Po několika hodinách chůze Tomík spatřil věžičku. Vypadala opuštěně, s lišejníkem obrůstajícím její kamenné zdi. Její dřevěné dveře byly napůl pootevřené, jakoby ho zvaly dál.
Tomík vešel opatrně dovnitř a srdce mu tlouklo jako zvon. Uvnitř byla spirálovitá schodiště, která vedla kamsi nahoru. Každý krok vrzal, každý stín šeptal. Když vystoupal až na vrchol, našel místnost osvětlenou jen úzkým okénkem. Uprostřed stál kamenný podstavec a na něm spočíval starodávný prsten. Měl zlatou obrubu a uprostřed zářil zelený drahokam, který připomínal hadí oko.
Tomík natáhl ruku, ale v tu chvíli se ozvalo hlasité zasyčení. Ze stínu se vynořil nádherný had – zelený jako smaragd, oči jako dvě jiskřící kapky rosy.
„Nejsi-li čistého srdce,“ zasyčel had, „pak prsten ti přinese jen zkázu.“
Tomík couvl, ale neztratil odvahu. „Nepřišel jsem krást, ale pochopit. Vím, že tu je něco více než jen poklad.“
Had se chvíli díval do jeho očí a pak na něj kývl hlavou. „Pak vyslechni můj příběh.“
A tak had začal vyprávět. Byl kdysi člověkem – mocným kouzelníkem jménem Arkan. Měl ve svém srdci touhu po poznání a moc, ale ta ho pohltila. Jednoho dne vyrobil prsten, aby s jeho pomocí mohl rozumět řeči všech tvorů. Jenže magie byla silnější, než si myslel, a když jej poprvé navlékl, proměnil se v hada. Aby se hád nesmrtelně dočkal toho, kdo jednou prsten najde a nepropadne chamtivosti, ale přijde s čistým záměrem a láskou k tajemství.
„Ty jsi tím chlapcem,“ dosyčel had tiše. „Můj čas se naplnil.“
Tomík nevěděl, co říct, jen natáhl ruku a jemně prsten uchopil. Jakmile se jeho prsty dotkly kovu, celá věž se rozzářila zeleným světlem a had se začal pomalu měnit. Jeho tělo se prodlužovalo, šupiny mizely, místo nich se zjevovala lidská kůže, až před Tomíkem stál starý, ale moudrý muž s laskavýma očima.
„Děkuji ti, hochu. Svobodu jsi mi vrátil, a teď ti mohu nabídnout dar – poklad, který jsem po staletí střežil.“
Za jednou z kamenných zdí se najednou otevřela tajná chodba. Tomík a kouzelník vešli dovnitř. Místnost byla zaplněna poklady – zlatem, drahokamy, starobylými knihami a pergameny. Ale nejcennější ze všeho byla malá truhlička s nenápadným nápisem: „Moudrost a odvaha — dary pravého hrdiny.“
Kouzelník se usmál. „Tohle je pravý poklad, Tomíku. Moudrost tě povede a odvaha posílí. Vezmi truhličku, ale neboj se podělit se o její dary s ostatními.“
Tomík pokýval hlavou, vzal truhličku a prsten si nechal na prstu. Cítil, jak se jeho mysl rozšiřuje. Najednou vnímal ševelení větru jako slova, zpěv ptáků jako verše, šum řeky jako vyprávění o cestách světem.
Když se vrátil zpátky do vesnice, měl v očích zvláštní jas. Vyprávěl lidem o pokladu, ale většinu nechal neodhalenu – znal, že kdo se příliš žene za bohatstvím, snadno ztratí to, co je důležitější. S kouzelníkem Arkanem nakonec obnovili opuštěnou věžičku na místo, kde se děti učily o dávných příbězích, kouzlech a moudrosti. Prsten zůstával na Tomíkově ruce, dokud nenastal čas, aby ho jednou předal dalšímu, kdo si zaslouží slyšet řeč všech živých věcí.
A tak lesy znovu zpívaly, řeky šuměly, a věžička se stala majákem odvahy, přátelství a vědění. Tomík se stal hrdinou nikoli pro to, co našel, ale pro to, co dokázal pochopit, a jeho příběh žil dál v písních a pohádkách, které si děti povídaly pod hvězdami za měsíčných nocí.