Za sedmero horami a sedmero jezery stál malý zapomenutý hrad, který už dávno zarostl mechem a břečťanem. O tomto hradě se mezi lidmi vyprávěly podivné příběhy. Říkalo se, že v jeho sklepení je ukrytý poklad, který střeží závoj z kouzelné látky. Kdo by závoj zvedl, mohl si poklad odnést, ale musel být čistého srdce a mít odvahu čelit zkouškám, které mu závoj připraví.

V jedné vesničce pod horami žila malá dívka jménem Liduška. Byla laskavá, odvážná a měla ráda dobrodružství. Každý večer, když jí babička vyprávěla o pokladu v zapomenutém hradě, Liduška si představovala, jak ho jednou najde. „Babičko,“ ptala se často, „a co je v tom pokladu?“ Babička se vždy usmála a odvětila: „To nikdo neví, děvenko. Každý poklad vypadá jinak. Možná je tam zlato, možná drahokamy, ale možná je to něco cennějšího, co si ani nedokážeš představit.“

Jednoho rána, když slunce vyšlo nad horami, Liduška se rozhodla, že se na hrad vydá. Do malého uzlíku si sbalila chléb, trochu vody a svou oblíbenou dřevěnou píšťalku, kterou jí vyřezal dědeček. Přes ramena si přehodila kabátek, který voněl po levanduli, a vydala se na cestu.

Cesta byla dlouhá a plná překážek. Musela přejít přes rozbouřený potok, vyšplhat na strmý kopec a projít temným lesem, kde stromy šeptaly podivné příběhy. Když se dostala na mýtinu, na jejímž konci se tyčil zarostlý hrad, zastavila se a zatajila dech. Hrad vypadal ještě tajemněji, než si představovala. Jeho věže se ztrácely v mlze a z oken se ozývaly podivné zvuky, jako by tam někdo zpíval starou píseň.

Liduška sebrala odvahu a vstoupila do hradu. Uvnitř bylo chladno a ticho. Po stěnách visely staré gobelíny, které vyprávěly příběhy o rytířích a princeznách. Když kráčela dál, všimla si, že na zemi jsou stopy. Vedly ke schodům, které se stáčely dolů do temnoty. „To bude cesta ke sklepení,“ pomyslela si Liduška a vydala se po nich.

Schody byly kluzké a temné, ale Liduška si svítila malou lucernou, kterou našla na jedné z poliček. Když sestoupila až dolů, spatřila veliké dveře zdobené zlatými ornamenty. Na dveřích byl nápis: „Jen ten, kdo se nebojí pravdy, může vstoupit.“ Liduška se zhluboka nadechla a dveře otevřela.

Za nimi byla veliká místnost, uprostřed níž se vznášel závoj. Byl průsvitný jako ranní mlha a třpytil se, jako by byl utkán z měsíčního svitu. Přestože vypadal lehce, bylo z něj cítit něco mocného a tajemného. Jakmile Liduška vstoupila, závoj se pohnul a ozval se jemný hlas: „Kdo jsi, dítě, že ses sem odvážilo přijít?“

„Jsem Liduška,“ odpověděla dívka. „Přišla jsem najít poklad.“

Závoj se zavlnil, jako by se smál. „Poklad je tady, ale cesta k němu není snadná. Musíš projít třemi zkouškami. Jsi připravena?“

Liduška přikývla, i když srdce jí bušilo jako o závod. První zkouškou bylo, aby našla pravdu v hádance. Závoj jí položil otázku: „Co je na světě nejcennější, ale přesto to nelze koupit?“ Liduška chvíli přemýšlela, pak se usmála a odpověděla: „Láska.“ Závoj se zatřpytil a zavlnil. „Správně,“ řekl. „Pokračuj.“

Druhá zkouška byla zkouška odvahy. Závoj se náhle změnil v hustou mlhu, která zahalila celou místnost. Liduška neviděla na krok, ale slyšela podivné zvuky, jako by se kolem ní plížila nějaká stvoření. Zavřela oči, sevřela svou píšťalku a začala hrát písničku, kterou ji naučila babička. Zvuky postupně utichly a mlha se rozplynula. Závoj opět promluvil: „Dobře sis vedla, dívko. Nyní přichází poslední zkouška.“

Třetí zkouška byla zkouškou srdce. Před Liduškou se objevil obraz její vesnice. Viděla, jak se tam stalo něco zlého – potok se rozvodnil a voda zaplavila pole i chalupy. Lidé zoufale volali o pomoc. Závoj se zeptal: „Pokud se rozhodneš vrátit a pomoci své vesnici, poklad zůstane tady. Co si vybereš?“

Liduška se ani chvíli nerozhodovala. „Vesnice mě potřebuje,“ řekla pevně. „Poklad může počkat.“

V tu chvíli se závoj rozzářil jasným světlem a začal se rozplývat. „Právě jsi prošla poslední zkouškou,“ řekl. „Poklad je tvůj.“ Liduška překvapeně sledovala, jak ze závoje vzniká malá truhla. Když ji otevřela, našla uvnitř zlatý amulet a dopis. V dopise stálo: „Tento amulet ti dá sílu pomáhat druhým a ochránit ty, které máš ráda.“

Liduška si amulet pověsila na krk a vydala se zpátky do vesnice. Když dorazila, zjistila, že povodeň už opadla a lidé jsou v pořádku. Amulet jí pomáhal, kdykoli někdo potřeboval pomoc, a Liduška se stala hrdinkou nejen vesnice, ale i celého kraje. Pokladem totiž nebylo zlato nebo drahokamy, ale síla dobra a odvahy, kterou Liduška nosila ve svém srdci.