Za devatero horami a sedmero řekami, v kraji, kde se kouř z komínů vinul jako stříbrná stuha a kde se šeptalo, že kouzla tam nejsou jen v pohádkách, stála malá vesnička jménem Lunice. Byla to vesnička klidná, obklopená lesy, v nichž zpívali ptáci, a na jejím okraji se nacházel starý kamenný most, pod nímž protékala říčka, jejíž voda byla tak čistá, že v ní ryby tančily jako stříbrné šupiny měsíce.

V Lunici žila dívka jménem Amálka. Byla to zvídavá a odvážná dívka s vlasy tmavými jako noční obloha a očima, které zářily jako hvězdy. Amálka milovala příběhy, které jí vyprávěla babička u kamen – o čarodějích, skřítcích a příšerách, které se prý objevují jen za úplňku. Zvlášť jeden příběh jí zůstal v paměti: o Měsíčním jezírku, které se mění v bránu do jiného světa, ale jen tehdy, když na něj dopadne stříbrné světlo úplňku.

Jednoho večera, když měsíc svítil jasněji než kdy jindy a obloha byla bez jediného mráčku, Amálka nemohla usnout. Její srdce bilo rychleji než obvykle a něco v ní jí našeptávalo, že se dnes stane něco zvláštního. Potichu vstala z postele, přehodila si plášť přes ramena a vyklouzla z domku ven. Vzduch byl svěží a voněl po mátě a lese. Amálka zamířila k lesní pěšině, která vedla k jezírku, o němž jí babička vyprávěla.

Jezírko bylo klidné jako zrcadlo. Měsíc se v jeho hladině odrážel tak jasně, že vypadalo, jako by měl v sobě vlastní zdroj světla. Amálka se sklonila nad vodu a náhle se hladina zavlnila. Objevily se kruhy a z nich vystoupil podivný obraz – jako by se dívala do jiného světa. Uviděla vysoké stromy, zvláštní zvířata s průsvitnými křídly a v dálce zářivý hrad z měsíčního kamene.

„Amálko!“ ozval se tichý hlas. „Tvá cesta teprve začíná.“

Amálka se lekla, ale hlas byl laskavý a uklidňující. A než stihla odpovědět, svět kolem ní se rozmazal a ona cítila, jak se její tělo zvedá do vzduchu a mizí v měsíčním světle.

Když otevřela oči, stála na okraji lesa, který neznala. Listy stromů byly stříbrné, květiny svítily jemným světlem a ve vzduchu plula jemná hudba, jako by ji hrály samotné hvězdy. Před ní stála víla s křídly jako z pavučiny, která se lehce třpytila.

„Vítej v Měsíční říši,“ řekla víla. „Jsi vyvolená, protože tvé srdce je čisté a tvá odvaha velká. Potřebujeme tvou pomoc.“

Amálka se poklonila a pozorně naslouchala.

„Naše říše je v nebezpečí. Příšera jménem Temnolam se probudila ze svého spánku. Ukradla Měsíční kouli, která dává naší zemi světlo a kouzelnou sílu. Bez ní vše uvadá a temnota se šíří. Ale jen dítě ze světa lidí může kouli získat zpět.“

Amálka se nadechla. „Co musím udělat?“

Víla se usmála. „Musíš projít třemi zkouškami. První tě čeká v Lesu šeptajících stínů, druhá na Hoře věčného snu a třetí v Jeskyni zrcadel. A až je všechny překonáš, najdeš Temnolama. Ale měj na paměti – síla není vždy v meči, ale často v srdci a slovech.“

Amálka přikývla a vydala se na cestu. Les šeptajících stínů byl temný a tichý. Stromy tu vypadaly jako obři, kteří se nakláněli, aby slyšeli její kroky. Najednou se zpoza stromů vyřítil stín – velký, s očima rudýma jako uhlíky. Amálka se zachvěla, ale vzpomněla si na babiččina slova: „Strach tě nespolkne, když mu pohlédneš do očí.“

Zastavila se, narovnala záda a řekla: „Neublížíš mi. Nejsem tvůj nepřítel.“

Stín se zarazil. Jeho oči pohasly a z něj vystoupila postava – byl to ztracený duch, který hledal cestu domů. Díky odvaze a laskavosti mu Amálka pomohla najít klid. A tak prošla první zkouškou.

Na Hoře věčného snu musela čelit klamu. Hora jí předkládala sny – o bohatství, slávě a snadné cestě zpět domů. Ale ona věděla, že skutečné štěstí není v tom, co je snadné, ale v tom, co je správné. Odhodlala se projít mlhou snů a když se nenechala svést, hora se rozestoupila a vpustila ji dál.

Nakonec dorazila k Jeskyni zrcadel. Tam bylo mnoho zrcadel a každé ukazovalo jinou Amálku – jednu pyšnou, druhou ustrašenou, další zlostnou. Ale uprostřed byl jeden obraz – ten ukazoval Amálku, jaká opravdu je: statečná, laskavá a odhodlaná. Když se jí podívala do očí, zrcadlo se rozzářilo a ona prošla do poslední síně.

Tam, v kruhu z černých kamenů, stála příšera Temnolam. Jeho tělo bylo jako stín, oči jako hlubiny bez konce. Držel Měsíční kouli v drápech a syčel: „Přišla jsi si pro ni? Nikdo mě nemůže porazit!“

Amálka se mu postavila. „Nechci tě porazit. Chci tě pochopit. Proč jsi ukradl kouli?“

Temnolam se zarazil. Nikdo se ho nikdy nezeptal proč. Po chvíli řekl: „Byl jsem sám. Zapomenutý. Koule mi dávala pocit, že mě někdo vidí.“

„Ale to není skutečné světlo,“ řekla Amálka tiše. „Skutečné světlo přichází z přátelství, z laskavosti… Pojď se mnou. Najdeme pro tebe místo, kde tě budou mít rádi.“

Temnolam se roztřásl. A pak, poprvé za dlouhé věky, se rozplakal. Slzy jako kapky noční rosy padaly na zem a z jeho stínu začal vyrůstat nový tvar – ne příšera, ale bytost světla a stínu, která našla smíření.

Měsíční koule se sama vrátila na své místo a Měsíční říše se rozzářila novou silou. Víly zpívaly, hvězdy tančily a Amálka byla oslavována jako hrdinka.

„Musíš se vrátit domů,“ řekla jí víla, když přišel čas. „Ale pamatuj – kouzlo je všude kolem, když se díváš srdcem.“

Amálka se probudila u jezírka, kde hladina zase byla klidná a měsíc tiše zářil na nebi. Vrátila se domů, kde už na ni babička čekala s šálkem čaje.

Od té doby Amálka nikdy nepochybovala, že příběhy, které babička vypráví, jsou pravdivé. A když se podívala na měsíc, věděla, že někde tam je svět, kde kouzla opravdu žijí – a že i ona v sobě nosí jejich jiskru.