V hlubokém údolí mezi kopci, kde nebe hladí špičky starých smrků a potůčky zpívají líbezné písně, se rozkládala malebná vesnička jménem Květová. Jméno získala podle zvláštního květu, který tu každý rok vykvetl jen jednou—v noci posledního dne jara. Ten květ, zvaný Lucinka, měl zářivě modré okvětní lístky a lehce svítil do tmy. Lidé říkali, že kdo květ Lucinka spatří rozkvétat, tomu se splní to nejvroucnější přání.

V Květové žila dívka jménem Amálka. Byla to prostá, dobrosrdečná holčička s dlouhými vlasy jako zlatá pšenice a očima, v nichž se zrcadlil les. Každý den chodila pomáhat mamince na zahrádku a občas nosila čerstvé bylinky staré vědmě Rózině, která bydlela v chaloupce opřené o kmen mocného dubu na kraji lesa.

Rózina byla moudrá a laskavá žena. Vyznala se v bylinkách, mluvila se zvířaty a věděla, kdy přijde déšť, i kdy stromy pokvetou. Lidé z vesnice se jí zpočátku báli, ale Amálka věděla, že srdce vědmy je čisté jako horská studánka. Přes její vrásky a šedé oči dokázala vycítit zvláštní sílu. Jednoho dne, když Amálka přišla s čerstvým svazkem máty a meduňky, Rózina si ji dlouze prohlédla.

„Amálko,“ řekla tiše, „v tobě dříme dar, jaký se rodí jen jednou za mnoho věků. O tobě květ Lucinka zakvete jinak než ostatním.“

Amálka se usmála, ale nerozuměla tomu, co vědma myslí. Věděla jen, že se cítí v její přítomnosti klidná.

Na večer před začátkem léta se ve vesnici slavil Svátek svitu, kdy všichni tančili, zpívali a připíjeli květovým nektarem. Ale ten večer přišla silná mlha a fialový mrak zakryl celé údolí. Když se druhého rána lidé probudili, pole i louky vypadaly jinak—kvetly jen šedé, zvadlé květy a ptáci zpívali smutně.

Amálka doběhla k vědmě. Rózina stála před chaloupkou a hleděla bezhlesně do dálky.

„Co se stalo?“ zeptala se Amálka.

„Bylo to zlé kouzlo,“ zašeptala vědma. „Nad naši zemi byl shozen závoj zapomnění. Všichni ztratili víru ve sny, kouzla a naději. Květ Lucinka letos nevykvetl… a bez něj se neprobudí ani srdce Země.“

Amálce se sevřelo srdce. Milovala zářivý květ, vzpomínala, jak jej jednou zahlédla mezi tichými trávami, jak mu listy tiše šuměly do tmy. Nechtěla, aby svět ztratil barevnost. A tak se rozhodla.

„Najdu květ Lucinku a přinesu ji mezi lidi. Ať i má duše rozkvete.“

Vědma se pousmála a podala jí podivnou větvičku. Byla tenká, stříbrná a pokrytá drobnými lístečky, které se nikdy nehýbaly ve větru.

„To je větvička z prastaré lípy, co kdysi rostla u Hory věků. Ukáže ti směr, ale jen když tvé srdce bude čisté. Cesta nepovede po známých stezkách. Musíš projít skrz Zrcadlový les, přejít Mlžné vřesoviště a na konci najít tiché jezírko.“

Amálka se nelekla. Poděkovala, vrátila se domů, sbalila uzlík s chlebem, sýrem a kouskem medového koláče a vyšla vstříc dobrodružství.

Lesy ji přijaly tiše. Stromy šuměly, ptáci zpívali píseň, která zněla jako domov. Ale když dorazila k Zrcadlovému lesu, pohleděla do první skleněné kůry stromu a uviděla sama sebe—ale zcela obrácenou. Místo usměvavých očí zírala nazpátek tvář přísná a plná obav. Jak šla dál, obrazy se měnily. Viděla sama sebe, jak selhává, jak se bojí a jak se ztrácí.

„To nejsi ty,“ zašeptala najednou jemná záře u jejích nohou. Byl to stříbrný list větvičky, který se rozzářil a ukázal cestu skrz. Amálka pochopila, že les ukazuje strachy, a že je může překonat jen, pokud si bude věřit.

Prošla skrz a dorazila na Mlžné vřesoviště. Zde foukal chladný vítr a mlha zakrývala stezku. Amálka klopýtala, občas se ztratila, ale větvička v její ruce začínala pulzovat teplem vždy, když udělala správný krok. Po hodinách bloudění dorazila až na kraj tajemného jezírka. Voda byla klidná a temná, ale nad hladinou se vznášel jemný, modrý lesk.

„Květ Lucinka,“ vydechla Amálka.

Ale když se natáhla, hladina se zachvěla a nad vodu vystoupil stín. Byl to duch závoje zapomnění—temný tvor bez tvaru, ovíjející se mlhou a šeptající slova marnosti.

„Nemůžeš květ vzít,“ zasyčel. „Lidé na sny zapomněli. Zůstane tu navěky.“

Amálka se chvěla, ale stiskla větvičku a odpověděla pevným hlasem:

„Ale já nezapomněla. A vím, že hluboko uvnitř nezapomněli ani ostatní. Přinesu jim naději zpět.“

Zatřpytilo se jasné světlo z její dlaně. Větvička vzplála zlatou září, která prorazila mlhu. Stín zasyčel, cukl sebou a rozplynul se jak pára na slunci. Květ Lucinka pomalu klesl na hladinu a zvedl se směrem k Amálce. Jakmile se ho dotkla, vzplanul nebeskou září a květy explodovaly ve vzduchu v jiskřivé spirále krásy.

Když se Amálka vrátila do vesnice, louky rozkvetly barvami, ptáci zpívali radostné písně a lidé vycházeli z domů se slzami v očích. Závoj zapomnění se ztratil.

Rózina stála na zápraží s úsměvem.

„Věděla jsem, že to dokážeš. Protože víra, laskavost a srdce dítěte jsou mocnější než jakékoli kouzlo.“

Od těch časů kvete květ Lucinka každé jaro už ne jeden večer, ale celou noc i den. A každý, kdo květ spatří, cítí v srdci jiskru odvahy a lásky.

A Amálka? Ta dál pomáhala v zahrádce, nosila bylinky Rózině a každý večer před spaním vyprávěla dětem pohádky o cestách, kouzlech… a větvičce, která ukázala cestu světlu.