V hlubokém lese, kde zpívají ptáci švitořivými hlasy a stromy si šeptají tajemství věků, stála malá chaloupka s mechovou střechou a plotem z kmenů svázaných liánou. V chaloupce žila stará bylinkářka jménem Dobromila. Byla známá široko daleko pro své léky z květin a kořenů, ale málokdo věděl, že měla doma jedno veliké tajemství – kouzelné zrcadlo.

To zrcadlo nevypadalo nijak obyčejně. Mělo rám z hnědého dřeva, do kterého byly vytesané zvláštní runy, jež se jemně leskly, když na ně dopadlo měsíční světlo. Každý, kdo se do něj podíval, mohl spatřit nejen vlastní tvář, ale i odraz svého srdce – všechny touhy, sny i obavy.

Jednoho jarního dne přijelo do okolní vesnice malé děvčátko jménem Amálka. Měla dlouhé zrzavé vlasy, oči barvy horských bystřin a zvědavost jako celé stádo koťat. Přistěhovala se s maminkou z dalekého města, kde se nikdy neprocházelo naboso po měkké trávě, ani se nelovily berušky mezi kopretinami.

Amálka všechno pozorovala se zatajeným dechem a jednoho dne, když objevila lesní pěšinu, která ubíhala za humny, rozhodla se, že se po ní vydá. Cesta byla klikatá, plná mechu, ale vedla ji ptačí píseň a vůně šeříku. A právě tak, jak v pohádkách často bývá, objevila se najednou chaloupka Dobromily.

Zvědavá Amálka zaklepala. Stará bylinkářka ji přivítala s úsměvem, pohostila medovým čajem a souhlasila, že jí ukáže zahrádku s mluvícími bylinkami. Ale když se holčička zmínila o zvláštním rámu zrcadla, Dobromila znejistěla.

„To není ledajaké zrcadlo,“ zamumlala zamyšleně. „To zrcadlo bylo stvořeno před dávnými časy z kapky měsíční rosy a černého obsidiánu. Skrývá kouzlo, které dokáže ukázat cestu k tomu, co člověk v srdci opravdu hledá. Ale může být zrádné, pokud pohlédneš s nečistým úmyslem.“

Amálka byla okouzlena. Už dlouho cítila, že cosi ve světě jí chybí – otec, kterého nikdy nepoznala, prý zmizel ještě dřív, než se narodila. Tolikrát se ptala maminky, ale ta jen smutně pokývala hlavou a odvrátila oči. Možná, pomyslela si, jí právě tohle zrcadlo může pravdu odhalit.

Dobromila její stesk vycítila a rozhodla se jí pomoci. „Musíš ale složit malou zkoušku,“ řekla a sundala zrcadlo ze zdi. „Neodpoví ti přímo. Musíš vstoupit do jeho kouzel, do světa odrazů, a najít svůj vlastní klíč pravdy.“

Jak to dořekla, rámeček zrcadla se rozjasnil jemnou stříbrnou září a jeho hladina se zavlnila jako hladina rybníka. Amálka se zhluboka nadechla a pohlédla do zrcadla. V tu chvíli byla vtažena dovnitř jako list ve víru větru.

Ocitla se uprostřed podivné krajiny, kde obloha byla růžová, stromy se třpytily kapkami světla a řeky tekly vzhůru do kopců. V dálce stála zářivá brána střežená dvěma mluvícími jeleny. Když k nim Amálka přišla, zeptali se jí záhadnou otázku:

„Co hledáš, Amálko ze světa konkrétního? Je to krása, pravda či srdce zlomené?“

Děvčátko sklonilo hlavu. „Hledám tátu, kterého jsem nikdy neviděla. Chci vědět, proč odešel a kam zmizel.“

Jeleni se na ni podívali zlatýma očima a jeden z nich promluvil: „Jen skrze tři zkoušky najdeš svou odpověď. Musíš ukázat odvahu, soucit a pravé pochopení.“

A tak se Amálka vydala dál, do tří tajuplných světů.

První byla jeskyně Stínu. V ní musela čelit svým největším obavám – temnotě, samotě a hlasům, které jí říkaly, že nikdy není dost dobrá. Zhluboka se nadechla, našla uvnitř sebe světélko naděje a zopakovala si, co jí říkala maminka: „Pravda v srdci svítí víc než světlo svíčky.“ Strach se rozplynul jako mlha.

Druhou zkouškou byla Lúka Smíchu, kde se pastýř smutných duší ztratil v nekonečném smutku. Amálka mu zazpívala dětskou písničku, objala ho a dodala mu odvahu vidět znovu krásy světa. Svět kolem rozkvetl a pastýř se proměnil v ptáka s duhovými pery.

Třetí byla zkouška v Zrcadlovém jezeře. Když se do něj Amálka podívala, spatřila sama sebe jako dívku plnou otázek i bolesti. Ale také uviděla lásku své maminky, laskavost Dobromily a odvahu, s níž přešla celý svět kouzel. „Možná, že někdy není odpověď v tom, najít ztraceného, ale pochopit, co máme teď,“ řekla tiše.

A jak to vyslovila, rozprostřelo se kolem ní světlo a tichý hlas pronesl:

„Tvůj otec se vydal zachránit ztracené království v jiném světě. Jeho obětí byla tvoje svoboda. Ale to, co ti zanechal, je láska, která nikdy nezmizí.“

Se slzami i úsměvem na tváři Amálka otevřela oči – stála zas v chaloupce u Dobromily, která jí podala šálek lipového čaje.

„Zrcadlo ti odpovědělo,“ řekla jemně.

„Ano,“ přikývla Amálka. „A naučilo mě, že odvaha znamená hledat pravdu, i když je jiná, než jsme doufali.“

Od toho dne se Amálka stala pomocnicí Dobromily. Společně sbíraly bylinky, učily děti z vesnice o kouzlech lesa a o tom, jak je důležité naslouchat svému srdci.

A zrcadlo? To viselo dál na zdi, klidně a tiše, ale pokud měl někdo opravdu dobrý důvod a čisté srdce, mohlo mu opět ukázat cestu.