V hlubokém zeleném údolí, mezi kopci porostlými borovicemi, se rozkládala malá neznámá vesnička jménem Mrkvolesy. Byla to velmi zvláštní vesnice, protože se v ní pěstovaly ty nejšťavnatější a nejzářivější mrkve na světě. Nešlo však o obyčejné mrkve – tyto mrkve totiž dokázaly v noci zářit jako lucerny. A nejen to, kdo se jich dotkl s dobrým úmyslem, ucítil na chvíli hřejivé štěstí.

Hlavním zahradníkem vesnice byl veselý starý pán jménem Dědek Mrkvoun. Nebyl sice nikým význačným, ale jeho ruce měly kouzelný dotek. Díky němu mrkve rostly rychle, byly sladké a měly schopnost svítit nejjasnějším oranžovým světlem.

Jednoho dne však přišla do vesnice pohroma. Když obyvatelé ráno vyšli na své mrkvové záhonky, zjistili, že všechny mrkve zmizely! Po polích zůstaly jen vykotlané díry a sem tam rozházená hlína. Místní kocour Mourek, který vždy všechno věděl, tvrdil, že v noci zahlédl obrovský stín a slyšel hluboké bručení.

„To byl trol!“ vykřikl strážce vesnice Vilda. „Obrovský trol z Hromové rokle! Už naše babičky říkaly, že v noci vychází z jeskyně a krade, co najde.“

„Ale proč by kradl mrkev?“ nechápala malá Anežka, které bylo sotva osm let, ale měla jazyk jako břitvu. „To trolové přece jedí kamení a mech, ne?“

Odpověď nikdo neměl. A tak se Anežka rozhodla, že to zjistí sama. Vzala si z domova starou poutnickou lampu po pradědečkovi, do kapsy si nacpala zázvorové sušenky a vydala se po stopách kradených mrkví.

Šla nejprve přes lučiny, kde motýli hráli na křídlech písně větru, potom přes potok, který zpíval vodní nálady, až nakonec dorazila k Hromové rokli. Tam se nebe zatáhlo a mezi stromy se proháněl mlžný šepot. Anežce se sevřelo srdíčko, ale lampu držela pevně.

„Haló?“ zavolala odvážně. „Pane trole?“

Z jeskyně se ozvalo hlučné „HRRHMBM“, potom mručení a pak velké šourání. Z temnoty vystoupil obr ohromné postavy s šutry na zádech, ohlodaným mechem ve vlasech a smutným obličejem.

„Nechci ti ublížit,“ řekla Anežka tiše, ale jistě. „Jen bych chtěla vědět, proč jsi nám ukradl všechny mrkve.“

Trol si posmutněle sedl na balvan a sklonil hlavu.

„Já… já jsem nechtěl krást. Ale byla tak krásná světla… Já… mám ve své jeskyni tmu. Věčnou tmu. A já už chtěl jednou usnout při světle jako kdysi, když jsem byl maličký a tělocvičil jsem pod měsíčním svitem. Ale měsíc už sem dávno nesvítí… tak jsem si říkal, že si pár mrkví půjčím, abych pořádně spal.“

Anežce se trol zželelo. Pak ji něco napadlo. „A co kdybys nám mrkve vrátil a my bychom ti vyrobili lampu?“

Trol se zamračil. „Lampa? Ale ta hoří, ne? Já mám ze žáru strach. Pálí mech!“

„Ale kdepak! Mám kouzelnou lampu po pradědečkovi. Stačí do ní vložit kousek zářící mrkve, a svítí ti navěky, aniž by hřála. A my pro tebe můžeme vyrobit velkou mrkvovou lampu, která rozsvítí celou tvou jeskyni.“

Trolovi se rozzářily oči jako dvě perly. „Opravdu byste to pro mě udělali?“

Anežka přikývla.

Druhý den se trol i s velikým pytlem vrátil do vesnice a osobně vrátil všechny ukradené mrkve. Byl tak opatrný, že je sázel do záhonů jednu po druhé. Vesničané se nejprve báli, ale když viděli smutný pohled obra a slyšeli jeho omluvu, začali mávat, smát se a děti si dokonce sedaly trolovi na ramena.

Anežka dohlédla na to, aby se vyrobila obrovská mrkvová lampa. Sama pak trolovi ukázala, jak se vkládají zářivé plátky dovnitř a lampa skutečně ožila jemným, teplým světlem. Když si ji trol odnesl do své jeskyně, celý vstup svítil, a v okolí už nikdy nebyla úplná tma.

Zanedlouho se kolem rozneslo, že do vesnice přijel záhadný host. Měl stříbřitě bílou srst, hřívu zářící jako duha a na hlavě spirálový roh ze slonoviny. Byl to jediný jednorožec v širokém kraji, a jmenoval se Lumiren.

„Slyšel jsem, že ve vaší vesnici rostou mrkve, které svítí,“ pravil jednorožec. „Moje sestra Gloriana je nemocná, její světlo začalo blednout. Mohli byste mi dát trochu zářící mrkve?“

Dědek Mrkvoun se nahnul na hůl a řekl: „Pro Glorianu – samozřejmě. Ale nebude to jen tak. Potřebujeme kapku kouzelného deště, který padá jen, když jednorožec zatancuje okolo studny přání.“

Lumiren s rozkoší přikývl a hned se dal do tance. Postavil se na zadní, zatočil tělem, zakýval ocasem a skočil nad studnou. V tu chvíli se nebe rozjasnilo a začaly padat třpytivé kapky, vonící po vanilce a dešti. Mrkve se rozzářily o to jasněji.

„Vezmi si, kolik potřebuješ,“ řekla Anežka. „Kouzlo světla je pro všechny, kdo mají dobré srdce.“

Jednorožec poděkoval, naložil několik košů mrkvového světla a slíbil, že vesnici odmění vlídným větrem pokaždé, když bude horko.

Trol, nyní už přítel všech malých i velkých, postavil v rokli lavičky, vytesal do skály pohádky o světlu a pozval děti, ať si přijdou před jeho jeskyni číst. Anežka tam chodila pravidelně, vždycky s novou pohádkou v ruce.

A tak se Mrkvolesy proslavily po celém kouzelném kraji. Lidé přicházeli z daleka, aby viděli svítící mrkve, setkali se s trolím zahradníkem a vypravili si příběhy pod lampami, které nehřály, ale hladily duši.

A vše začalo jen touhou po světle ve tmě.