Kdysi dávno, v zapadlém koutku světa, kde se louky zelenaly jako smaragd a potůčky zpívaly veselé písně, rozkládala se malá vesnička jménem Mrkvanice. Vesnici obklopovalo hluboké lesní království, kde prý žil zlý kouzelník jménem Vranor. Lidé z Mrkvanic se drželi dál od lesa, neboť se šuškalo, že Vranor umí přeměnit lidi v kameny, krávy, nebo dokonce v… husy! Jen málokdo by se odvážil do jeho říše vkročit.

Ve vesnici žila děvčátko jménem Anička, které milovalo mrkev. Na zahrádce měla záhonek, kde pěstovala různé druhy barevné mrkve – oranžové, žluté, fialové i bílé. Říkala jim svými kamarádkami a každé ráno jim chodila zpívat písničky. Nejvíce ale milovala svou nejoblíbenější mrkev, říkala jí Karla. Byla to ta největší a nejvoňavější mrkev, jakou kdy kdo viděl.

Jednoho rána, když Anička přišla na zahrádku, srdce jí málem přestalo tlouct – Karla byla pryč! Místo ní zela v zemi díra a vedle ní byly podivné stopy. Nebyly to ani stopy člověka ani zvířete – vypadaly jako otisky škeble omoklé šupinatou kůží. Aniččin dědeček, který seděl na prahu chalupy, jen smutně zakroutil hlavou.

„To je práce Vranora,“ zamručel. „Ukradl ti Karlu. Slyšel jsem, že kouzelníci milují mrkev, zvlášť tu, co byla vyrostlá z čisté radosti.“

Anička se zamračila. „No tak to né. Tu mrkev vysázela moje srdce a já si ji vezmu zpátky!“ Vzala si svůj červený šátek, plátěný pytlík s koláčem na cestu, lucerničku, a vyrazila do lesa.

Les ji přijal tichým šelestem listů a vůní mechů. Chvíli šla po vyšlapané pěšince, pak se pěšinka ztratila mezi kapraďovím a stromy se zavíraly jeden za druhým jako závěsy v divadle. Anička byla statečná, ale i statečným se někdy třesou kolena.

Po několika hodinách bloudění slyšela zvláštní kvákání. Otočila se za zvukem a spatřila husu – ale nebyla to obyčejná husa. Byla celá zlatá, peří se jí třpytilo jako třpytka na vánoční ozdobě a oči měla moudré a laskavé.

„Aničko, tebe jsem čekala,“ promluvila husa k úžasu Aniččinému lidským hlasem. „Jsem Heda a bývala jsem čarodějkou, než mě Vranor proměnil za to, že jsem odmítla sloužit jeho temným kouzlům.“

Anička se poklonila a zeptala se: „Neviděla jsi v lese obrovskou mrkev?“

„Ano,“ kývla Heda. „Máš srdce velké a čisté, proto ti pomohu. Ale cesta k Vranorovu sídlu je náročná. Číhá na nás stádo kouzelných vlků, kteří nespí a vyčmuchají pravdu v srdci každého pocestného. Pokud ucítí strach nebo lež, propadnou tě do zrcadla stínů.“

„Já nelžu a strachu se nebojím,“ řekla Anička a hrdě vykročila.

Putovaly s Hedou den i noc, přes potoky, po padlých stromech, kolem houštin zpívajících houslemi. Když došly k Vranorovu sídlu – černému hradu vetkanému do větví vysokého dubu – hlídali bránu právě ti kouzelní vlci. Měli těla stínů a oči plné blesků.

Anička se zastavila, zhluboka se nadechla a vykročila. Vlci zavětřili a přistoupili k ní tak blízko, že cítila jejich dech jako vítr před bouřkou.

„Proč jsi sem přišla, dítě?“ zeptal se vlčí vůdce.

„Přišla jsem si pro svou mrkev. Nikomu neublížím, ale nechci, aby mě někdo okrádal o to, co jsem vypěstovala láskou.“

Vlci si vyměnili pohledy, pak se nečekaně uklonili a otevřeli bránu.

Vešli do hradu, kde všechno bylo černé – zdi, nábytek i vzduch. Vše se třpytilo temnou mocí. Na nejvyšší věži seděl Vranor – dlouhý, hubený muž s očima jako uhel a dlouhými bílými vlasy. V ruce držel Karlu – ale byla ztvrdlá a šedá! Kouzelník z ní vycucl veškerou radost.

„Tak ty jsi přišla kvůli té hloupé zelenině?“ uchechtl se, „Myslím, že si z tebe udělám husu!“

Mávl rukou, ale než stačilo kouzlo dopadnout, Heda mu skočila do cesty. Její zlaté peří zasvítilo jako slunce a kouzlo se roztříštilo o paprsek její síly. Vranor se vztekle rozkřičel.

„Prokletá huso!“ zaklel.

Ale Heda se napřímila, zamávala křídly a začala zpívat písní ze starých časů, píseň ochrany a milosti. Jak zpívala, její tělo se začalo měnit – zlaté peří opadalo, a z husi se zrodila žena s nádherným hlasem, v plášti modrém jako nebe.

„Jsem znovuzrozena díky odvaze tohoto dítěte,“ řekla a mávla rukou. Vranora obklopily stromy, liány ho spoutaly a narostly kolem něj, dokud nebyl zaklet do stromu – starého, zkrouceného dubu.

Karla zvolna ožila, zjejí šedi se stala zářivá oranžová, jaká byla původně. Anička ji s radostí objala a poděkovala Hedy.

„A co teď?“ zeptala se.

„Vrátíš se do své vesnice a nezapomeneš, že odvaha je nejsilnější kouzlo. A já? Já zůstanu v lese, abych chránila jeho rovnováhu.“

Tak Anička šla domů s Karlou v náručí, a na cestě zpět jí les zpíval píseň o dívce, která byla odvážnější než temná magie. Ve vesnici všichni jásali, když se vrátila. Mrkvanice od té doby nebyla jen místem, kde roste nejlepší mrkev, ale také místem, kde lidé vědí, že i malí hrdinové dokáží velké věci.

A Karla? Ta se dál pěstovala na zahrádce a rostla ještě krásněji – protože byla mrkví zachráněnou z temnoty.