V jednom malebném údolí, za sedmero kopci a hlubokými lesy, stála vesnička jménem Jasmínov. Byla obklopena rozkvetlými loukami, na kterých se v létě třepotali motýli, a každé ráno na ně dopadaly zlaté paprsky slunce. Uprostřed téhle vesničky žila holčička jménem Anička. Byla to milá a zvídavá dívka, která si ráda hrála v přírodě a objevovala tajuplná zákoutí. Její největší radostí bylo sbírání květin, ze kterých vázala malé kytice pro svou maminku.
Jednoho dne, když se Anička vydala do lesa, narazila na místo, které dosud neznala. Mezi hustými stromy se zničehonic objevila mýtina, uprostřed níž rostl zvláštní, osamělý květ. Jeho okvětní lístky zářily jako drahokamy – byly azurově modré a jemně se třpytily ve slunečním světle. Anička se k němu přiblížila a chtěla ho utrhnout, když tu náhle uslyšela tiché syčení.
„Nedotýkej se toho květu!“ ozval se hluboký hlas, který patřil hadovi stočenému kolem jeho stonku. Had měl šupiny lesklé jako zlato a oči, které svítily zeleným světlem. Nebyl to obyčejný had, to bylo jasné na první pohled.
Anička překvapením vykřikla, ale protože byla statečná, zůstala stát a zeptala se: „Proč bych se toho květu nemohla dotknout?“
Had se jemně zavlnil a odpověděl: „Tento květ je kouzelný. Kdo jej utrhne, toho čeká nejen dobrodružství, ale i velká zkouška. Jen ten, kdo má čisté srdce a odvahu, může jeho sílu využít.“
Anička chvíli přemýšlela. Měla ráda dobrodružství, ale věděla, že s kouzly není radno si zahrávat. Přesto ji něco táhlo k tomu květu – jeho vůně byla omamná a zdálo se, že květina šeptá její jméno. „Co kdybych ten květ potřebovala k něčemu důležitému?“ zeptala se.
Had se na ni dlouze podíval. „Pokud chceš, můžeš si květ vzít, ale pamatuj, že cesta, kterou ti ukáže, nebude snadná. Přesto, pokud vydržíš, získáš dar, který bude cennější než zlato.“
Anička se rozhodla. Natáhla ruku a jemně květ utrhla. V tu chvíli se země pod jejíma nohama zachvěla a les kolem ní zmizel. Ocitla se na neznámém místě. Byla to krajina plná barevných světel, podivuhodných rostlin a zvířat, která ještě nikdy neviděla. Květ v její ruce začal zářit a ukazoval jí cestu vpřed.
Po chvíli chůze spatřila věž, která se tyčila vysoko k nebi. Když k ní došla, zjistila, že dveře do věže jsou zapečetěné. Na dveřích byl nápis: „Jen ten, kdo překoná svůj strach, může vstoupit.“
Anička chvíli přemýšlela, co to znamená. Vtom se zpoza rohu objevil velký černý stín. Byl to obrovský pavouk s dlouhými chlupatými nohami a očima, které zářily jako uhlíky. Anička se pavouků bála odjakživa, ale vzpomněla si na hadova slova o odvaze. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a vykročila směrem k pavoukovi.
„Nebojím se tě,“ řekla pevným hlasem, i když jí srdce divoce bušilo. Pavouk se na ni podíval a pak se najednou rozplynul jako mlha. Dveře do věže se otevřely.
Uvnitř věže našla Anička další výzvu. Na podlaze byla mapa, která ukazovala tři cesty. Jedna vedla přes bažinu, druhá přes vysoké hory a třetí skrze temný les. Anička se rozhodla pro cestu lesem, protože milovala stromy a věřila, že ji ochrání.
Les byl však tmavý a plný podivných zvuků. Najednou uslyšela slabé volání o pomoc. Šla za hlasem a našla ptáčka, který měl zlomené křídlo. Anička ho opatrně vzala do dlaní a pomocí kousku látky ze svého šátku mu křídlo obvázala. Ptáček se na ni podíval svýma drobnýma očima a řekl: „Děkuji ti, hodné děvče. Jsem kouzelný pták a za tvou laskavost ti pomohu.“
Ptáček se vznesl do vzduchu a svým zpěvem rozehnal temnotu lesa. Anička šla za ním a brzy se dostala na konec cesty. Tam na ni čekal zlatý most, který ji zavedl zpět k věži.
Na vrcholu věže našla Anička truhlu. Když ji otevřela, našla uvnitř malý krystal, který zářil stejnou barvou jako květ, který utrhla. Had, který se najednou objevil vedle ní, jí řekl: „Tento krystal ti umožní pomáhat ostatním. Máš dobré srdce, Aničko, a já věřím, že s tímto darem dokážeš změnit svět k lepšímu.“
Anička poděkovala hadovi a krystal si schovala do kapsy. Když se vrátila domů, zjistila, že uběhl jen jediný den, ačkoliv jí její dobrodružství připadalo jako týdny. Od té doby používala krystal k tomu, aby pomáhala lidem a zvířatům ve své vesnici. A květ, který utrhla, zůstal navěky rozkvetlý na jejím stole, aby jí připomínal její odvahu a laskavost.