V hlubokém lese, kde stromy šeptaly svá tajemství větru a kde květiny tančily v rytmu slunečních paprsků, pramenil potůček. Nebyl to obyčejný potůček, byl široký, čistý jako horská studánka a jeho voda byla tak průzračná, že v ní bylo vidět i ty nejmenší oblázky na dně. Lidé z okolních vesnic o něm říkali, že je kouzelný, protože kdo se v něm napil, pocítil náhlou radost a lehkost na duši.

Jednoho dne se na břehu potůčku objevila malá dívka jménem Anička. Byla zvědavá, odvážná a měla ráda dobrodružství. Často si hrála na jeho březích, stavěla z kamínků hráze a poslouchala tiché zurčení vody. Ale tentokrát si všimla něčeho neobvyklého. Voda, která bývala vždy křišťálově čistá, se zakalila a proud zpomalil.

„Co se to děje?“ zamumlala Anička a sklonila se k hladině. Vtom uslyšela slabý, téměř nepostřehnutelný hlas.

„Pomoz mi… pomoz mi…“ šeptala voda.

Anička se zarazila. „Kdo to mluví?“ zeptala se, ale nikde nikoho neviděla.

„Jsem potůček… někdo mi brání téct…“ zasýpala voda.

Dívka se rozhlédla kolem a vydala se proti proudu, aby zjistila, co se děje. Po chvíli chůze narazila na podivné místo – proud potůčku byl přehrazen velkou hromadou balvanů a větví. Voda se zde hromadila a jen slabounký pramínek se prodíral mezerami.

„Kdo tohle udělal?“ zamračila se Anička.

„To byl starý skřet Chmurník,“ ozval se hlas za jejími zády. Anička se prudce otočila a spatřila na kameni sedět zvláštní bytost – byl to malý vodní skřítek s průsvitnými křidélky a jasně modrýma očima.

„Já jsem Vlásek, strážce potůčku,“ představil se skřítek. „Chmurník se zlobil, že voda přináší lidem radost, a tak ji zastavil, aby vyschla a všechno kolem ní uvadlo.“

Anička sevřela ruce v pěst. „To přece nemůžeme dopustit! Musíme potůčku pomoci!“

Vlásek přikývl. „Ale sami na Chmurníka nestačíme. Musíme najít Lesního ducha, jedině on má dost síly, aby skřeta z lesa vyhnal.“

A tak se Anička se skřítkem vydali na cestu. Lesní duch žil hluboko v lese, kde mezi hustými kapradinami rostly nejstarší stromy. Cesta byla dlouhá a plná překážek – museli přebrodit bažinu, kde skřítci světlušky svými kouzelnými světly ukázali bezpečnou cestu, a přejít přes padlý strom, na kterém si hráli rozpustilí veverčí bratři, kteří jim dovolili přejít až poté, co jim Anička vyprávěla pohádku.

Nakonec dorazili k velkému dubu, jehož kmen byl tak široký, že by ho tři lidé neobjali. Z dubu sestoupil Lesní duch – vysoký muž s vousy jako mech a očima hlubokýma jako studánky.

„Proč jste přišli, děťátko a skřítku?“ zeptal se hlasem, který zněl jako šumění větru v korunách stromů.

Vlásek mu vše vysvětlil a Lesní duch přikývl. „Chmurník je zlý, ale nemůže vzdorovat síle lesa a vody. Pojďme ho společně vyhnat.“

Když se vrátili k přehrazenému potůčku, Lesní duch pozvedl ruce a zašeptal starodávná slova. Vítr zesílil, stromy se rozhoupaly a potok ožil. Voda se zavlnila, proud zesílil a hráz se začala rozpadat. Najednou se zpod kamene vynořila malá postava – byl to Chmurník, zamračený a rozčilený.

„Co si to dovolujete?!“ zavrčel.

„Tvé zlé skutky tady nemají místo,“ odpověděl Lesní duch. „Voda musí téct, aby přinášela život a radost.“

Chmurník zavrčel, ale když viděl, jak se hráz rozpadá a voda se s radostným šuměním vrací do svého koryta, pochopil, že prohrál. „Dobrá, dobrá! Už půjdu, ale ještě se vrátím!“ zasyčel a zmizel mezi stromy.

Jakmile hráz zmizela, potůček se znovu rozběhl krajinou a jeho voda byla opět křišťálově čistá. Květiny se narovnaly, tráva se zazelenala a ptáci začali zpívat veselejší písně.

Lesní duch se otočil k Aničce. „Byla jsi statečná. Díky tobě a Vláskovi je potůček zase svobodný.“

Dívka se usmála. „Byla to dobrodružná cesta, ale stálo to za to!“

Vlásek přikývl a radostně zamával křidélky. „A kdybys nás někdy znovu potřebovala, stačí přijít k potůčku a zavolat mé jméno.“

Anička se rozloučila se svými novými přáteli a vrátila se domů. A když se druhý den znovu přišla napít z potůčku, voda byla nejen průzračná, ale i sladší než kdy dřív.