Za sedmero kopci a třemi lesy, kde se vítr proháněl volně jako pták a potůčky zpívaly tiché písně mezi mechem, stála malá vesnička jménem Sluneční Mlýn. Vůně čerstvě upečeného chleba, levandule a dřeva z komínů se tam linula vzduchem každé ráno a lidé tam žili v pohodě a míru.
V té vesnici bydlela dívka jménem Anička. Byla světlovlasá, s očima hnědýma jako podzimní kaštan, a v ruce uměla vše, co se týkalo pečení. Její chléb byl nejchutnější z celé vsi – křupavý zvenku, měkký jako obláček uvnitř a voněl tak, že i ptáci se slétali na okenní římsy, když pekla. Aniččin chléb nebyl obyčejný. Do těsta vždycky zamíchala něco zvláštního – usměv, naději a trochu skořice, kterou jí kdysi darovala prababička.
Jednoho dne se ale ve vesnici přihodilo něco zvláštního. Z pece se přestaly linout voňavé výpary a lidem začal chléb kazit během hodiny. Anička zkoušela a zkoušela, ale nic nepomáhalo. Dokonce i kvásek, který udržovala při životě přes tři zimy, se přes noc zkazil. Vesničané začali být zoufalí – bez chleba byly dny smutné a břicha prázdná.
Tu večer, když Anička odložila vařečku a opřela se o studenou zeď svého pekařského koutku, zaslechla lehounké zaklepání na okno. Otevřela jej a spatřila malého čmeláčka, jak se třepotá ve vzduchu. Ale místo normálního bzučení k ní náhle promluvil.
„Ano, slyšíš mě správně,“ řekl čmeláček jemným hlasem. „Jsem poslem Královny květů. Tvůj chléb býval nejen pro lidi, ale i pro naši říši důležitý. Někdo ale narušil rovnováhu. V Hlinitém údolí pod Horou Ticha se totiž probudil trol. Sežral Stříbrný Kvítek, květinu, co chránila úrodnost polí a čistotu vody. Dokud květ nebude navrácen, nebude ani chléb chutný.“
Anička si přehodila přes ramena hnědý plášť, vzala batoh s trochou pečiva, lahvičku medu a vydala se na cestu. Když vesničané zjistili kam jde, chtěli jí zadržet – vždyť do Hlinitého údolí se lidé neodvažovali. Ale Anička byla odhodlaná.
Cesta vedla přes Křišťálový les, kde se stromy třpytily jako šperky. Listy šeptaly tajemství a každé třetí přeskočené kořeniště jí zašeptalo radu: „Stříbrný Kvítek nezmizel nadobro. Jen spí uvnitř trollí nezkrotné zloby.“ A tak šla dál, odvážnější o každé slovo, které jí les prozradil.
Uprostřed lesa, na mýtině pokryté mechem, potkala lesní ženu – paní Večernici. Měla vlasy jako měsíční svit a oči jako hluboké studny. „Hledáš květ, viď?“ zeptala se a Anička přikývla. „Pak musíš trollovi pod nos přinést něco, čemu neodolá. Ale pozor – trol nesnáší dobro, zato však miluje cinkot.“
Večernice pak vytáhla z kapsy měšec a podala ho Aničce. „Tady je kousek stříbra z čistého pramene. Vlož jej do vlastnoručně upečeného chleba a přines trolovi. Možná v něm probudíš dávnou vzpomínku.“
Anička pokračovala dál, až se dostala k Hoře Ticha. Když vystoupala na její úpatí, pocítila tíživé ticho. Nebylo to obyčejné ticho – bylo tak hutné, že slyšela vlastní myšlenky. Náhle se země pod ní zatřásla a z jeskyně vystoupil trol.
Byl obrovský – jeho kůže vypadala jako porostlá lišejníkem a oči měl zelené jako šmoula. „KDO SE ODVÁŽIL VSTOUPIT?!“ zahřměl, až ptáci popadali z větví.
Anička bez slova před něj položila chléb. Byla to nejkrásnější pecen, jaký kdy upekla – zlatavý, s popraškem mouky a s pečetí vyraženou kozím kopytem (tak to kdysi dělával její dědeček).
Trol přičichl, vzal kousek a pomalu ho ukusoval. V jeho očích se mihla jiskra. „To… to je chléb… který jsem cítil před dávnými roky.“ Polkl a promnul si břicho. „Za starých časů… jsem byl strážcem polí. Ale lidé na mě zapomněli. Vyhnali mě příběhy o děsivých tvorech.“
„Ale my tě nikdy nechtěli zahnat,“ řekla Anička tiše. „Jen jsme přestali naslouchat.“
Trol se posadil a najednou vypadal drobounce – a to i přesto, že pořád měřil čtyři metry. „Stříbrný Kvítek jsem nesnědl – ukryl jsem jej ve svém srdci, protože jsem tento svět chtěl ochránit. Ale samota mě změnila. Zapomněl jsem, kým jsem byl.”
Jedinou slzou, která mu skanula z oka, vyrostla z kamenné podlahy jeskyně květina. Její okvětní lístky se leskly jako nejčistší stříbro. Byl to Stříbrný Kvítek – skutečný, jasný a vonící jako ranní rosa.
„Vezmi si ji,“ řekl trol. „A připomeň lidem, že chleba není obyčejné jídlo. Je to pouto mezi vámi a zemí.“
Anička poděkovala, květinu opatrně zabalila do látky z měsíčního hedvábí, které jí dala paní Večernice, a vydala se zpět.
Když dorazila do vesnice, zasadila Stříbrný Kvítek nad starou studnu, odkud čerpali vodu na těsto. A druhý den, když opět zadělávala na chléb, ucítila poprvé po týdnech tu známou, šťavnatou vůni. Při pečení se z pece linula nejen vůně chleba, ale i nové naděje.
Vesničané se radovali, zpívali a tančili bosky v trávě. A Anička si pokaždé, když míchala těsto, připomněla, že i to nejprostší jídlo může být kouzelné – když je v něm víra, láska a kapka porozumění.
A od toho dne, každého jara, když rozkvetly třešně, trol sestoupil z Hory Ticha – ne jako strašidlo, ale jako přítel, který nosil kameny z říčního stříbra. A z nich pak Anička vyráběla drobná srdce, která vkládala tajně do chleba, aby každý, kdo z něj okusí, cítil, že i v tomto světě je pořád místo pro zázraky.