Kdysi dávno, na kraji hlubokého lesa, stál malý dům s červenou střechou a bílými okenicemi. Dům byl obklopen zahradou, která byla tak krásná, že by se v ní mohla procházet samotná královna. V zahradě rostly nejrůznější květiny, keře a ovocné stromy. Ale dva stromy byly zvláštní – jeden byl jabloň a druhý hruška. Oba stromy byly velmi staré, vyšší než dům a silnější než nejmohutnější dub v lese.

Jabloň rostla nalevo od domu a měla kmen pokroucený, jako by se smála, a větve, které se skláněly k zemi, plné červených jablek lesknoucích se jako rubíny. Hruška rostla napravo od domu, byla vzpřímená a vznešená, s listy lesklými jako hedvábí a hruškami tak sladkými, že se o nich zpívaly písně.

V domku bydlela holčička jménem Anička se svou babičkou. Anička byla zvídavá, veselá a měla oči modré jako letní nebe. Ráda se starala o zahradu a často si hrála pod jabloní nebo hrušní. Babička jí vyprávěla příběhy o tom, jak stromy kdysi dávno zasadila pradávná čarodějka, která do nich uložila kouzlo – ale jen pro toho, kdo má čisté srdce a odvahu.

Jednoho dne, když se podzim skláněl ke konci a listí se snášelo na zem jako zlaté střepy, Anička objevila něco podivného. Pod jabloní leželo jablko, které zářilo slabým světlem. Nebylo jako ostatní – mělo na sobě vyryté drobné znaky, podobné těm, které vídala v babiččiných starých knihách. Když se ho dotkla, jablko se rozzářilo ještě víc a najednou se z něj ozval šepot:

„Kdo nás vysvobodí, tomu se srdce otevře. Kdo nás slyší, nechť hledá pod kořeny.“

Anička se lekla, ale zároveň cítila, že to je začátek něčeho výjimečného. Hned běžela za babičkou a všechno jí vyprávěla. Babička ji chvíli pozorovala, pak pomalu přikývla.

„To je kouzelná jabloň, jak jsem ti říkala,“ řekla tiše. „Ale její kouzlo je silné a staré. Musíš být opatrná.“

Ten večer, když měsíc visel vysoko na obloze a hvězdy svítily jasně, vzala Anička malou lopatku a svítilnu a vydala se pod jabloň. Začala opatrně odhrnovat hlínu kolem kmene. Brzy narazila na něco tvrdého – malý, mosazný klíč. Když ho zvedla, uslyšela další šepot: „Dům, který není vidět, se zjeví v čase pravém.“

Zmatená, ale zvědavá, se Anička rozhlédla kolem. Nic se nezměnilo. Ale když se podívala na hrušku, uviděla, že její větve se začaly pomalu rozestupovat a mezi nimi se objevila úzká stezka, která předtím neexistovala. Vedla hlouběji do zahrady, až k místu, kde nikdy předtím nic nestálo. A tam, mezi vysokými kapradinami a mechem, stál malý dřevěný domek, jakoby vyrostl ze země.

Anička se vydala ke dveřím a zkusila klíč. Pasoval dokonale. Dveře se otevřely s tichým zavrzáním a uvnitř byla místnost plná knih, svící a zvláštních předmětů – kouzelnický domek! Uprostřed stála stará kniha položená na podstavci. Jakmile Anička vstoupila dovnitř, kniha se sama otevřela a stránky se začaly samy obracet, až se zastavily na jedné, kde byl napsán příběh o jabloni a hrušni.

Zjistila, že stromy nejsou jen obyčejné – jsou to strážci rovnováhy mezi světem lidí a kouzel. Ale něco se pokazilo. Před mnoha lety čarodějka, která stromy zasadila, zmizela a s ní i část kouzla. Stromy začaly slábnout. Pokud by ztratily svou moc, kouzla by se ztratila z celého kraje. Jen dítě s dobrým srdcem může kouzlo obnovit – a to tak, že najde tři ztracené plody: zlaté jablko, stříbrnou hrušku a třpytivý semínkový kámen, který je ukrytý hluboko pod zemí, kam vede cesta pouze tehdy, když je srdce otevřené.

Anička věděla, že to musí zkusit. Ráno, hned jak se rozednilo, se vydala na cestu. Nejdříve zamířila do lesa, kde podle knihy rostl strom, jenž každých sto let plodí jedno zlaté jablko. Cesta nebyla snadná – musela se vyhnout zlým bludným větvím, které ji chtěly zmást, a přejít přes potok, který šeptal zvláštní hádanky. Ale protože byla odvážná a měla čisté srdce, vše překonala.

Když konečně došla ke stromu, našla na něm jedno jediné jablko, které se třpytilo jako slunce. Natáhla ruku a jablko samo spadlo do její dlaně. V tu chvíli se kolem ní zalesklo světlo a v dálce zazněl tichý zvuk, jako by někdo zatleskal.

Dalším úkolem bylo najít stříbrnou hrušku. Podle knihy rostla na hoře, kam se dalo dostat jen s pomocí větru. Anička si vzpomněla na starý větrný mlýn za vesnicí. Tam žil starý mlynář, který byl dříve prý kouzelník. Když mu Anička vše pověděla, usmál se a podal jí malý větrný amulet.

„Ten tě odnese, kam potřebuješ,“ řekl a luskl prsty.

Vítr se zvedl a Aničku nesl vzduchem až na vrchol hory, kde rostl jediný strom – hrušeň s listy jako stříbro. I zde visel jeden jediný plod. Když ho Anička utrhla, hrušeň se rozvlnila a z jejího kmene se ozvalo: „Dvě části kouzla jsou zpět. Třetí nalezneš tam, kde se zrodilo první semínko.“

Anička věděla, že se musí vrátit domů, do zahrady. Tam, mezi kořeny jabloně a hrušně, začala kopat. Hlína byla měkká a brzy narazila na malý krystalový kámen, který zářil všemi barvami. Když ho vzala do ruky, vše kolem se rozzářilo. Stromy začaly zpívat, jejich listy se zatřpytily a zahradu zalilo teplé světlo.

Z jabloně a hrušně vystoupily dvě postavy – duchové stromů. Byli vděční a s úsměvem Aničce poděkovali.

„Navrátila jsi rovnováhu a obnovila kouzlo. Díky tobě budou stromy opět chránit svět lidí i kouzel.“

Domek, který byl skrytý, zůstal viditelný už navždy. Stal se místem, kde se děti učily o kouzlech, přírodě a přátelství. Anička se stala jeho strážkyní, ale nikdy nezapomněla, že největší kouzlo je v dobrém srdci, odvaze a lásce ke všemu živému.

A tak jabloň i hruška dál rostly v zahradě, silnější než kdy dřív, a jejich plody byly sladší než med. Kdo pod nimi usnul, měl ty nejkrásnější sny, jaké si jen děti mohou přát.