Za sedmero lesy a devatero kopci ležela malá vesnička jménem Luční Brod. V této vesničce žila holčička jménem Anička, která měla nejraději ze všeho ptáky. Každé ráno vstávala se sluncem, běžela k rybníku a pozorovala, jak se kachny a labutě prohánějí po hladině nebo vzlétají k modré obloze. Ale nejvíc ze všeho milovala husy.

„Podívej, maminko,“ říkala často Anička, když ukazovala na stádo hus na poli, „jaké mají krásné křídla! Já bych si tak přála mít taky křídla, abych s nimi mohla létat!“

„Křídla nejsou všechno, zlatíčko,“ odpovídala její maminka s úsměvem a hladila ji po vlasech. „Když máš dobré srdce, doletíš dál než jakýkoli pták.“

Jednoho dne, když se Anička toulala sama podél říčky, narazila na husu. Nebyla to obyčejná husa. Byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a její peří se jemně třpytilo, jako by do něj víla rozsypala stříbrný prach. Husa seděla na břehu a vypadala unaveně.

„Ahoj, huso,“ přistoupila k ní Anička opatrně. „Jsi v pořádku?“

Husa zvedla hlavu a pohlédla na Aničku očima, které nebyly obyčejné – byly hluboké a lidské. „Ztratila jsem se,“ promluvila najednou lidským hlasem.

Anička zalapala po dechu. „Ty… ty mluvíš!“

„Ano,“ řekla husa a sklonila hlavu. „Jsem zakletá. Jmenuji se Hvězdana a byla jsem princezna v Říši křídel. Ale zlý čaroděj mi záviděl mé štěstí a proměnil mě v husu. Abych se mohla vrátit domů, musím najít někoho s čistým srdcem, kdo mi pomůže najít tři ztracená pírka. Jen tehdy se můžu znovu proměnit v dívku a vrátit do své říše.“

Anička ani na chvíli nezaváhala. „Pomůžu ti, Hvězdano! Najdeme ta pírka. Kde začneme hledat?“

Hvězdana se zvedla na nohy a natřásla svá peří. „První pírko je ukryto v jeskyni Mlžného kopce. Ale cesta tam vede přes Les zapomnění. Musíme být opatrné.“

A tak se vydaly na cestu. Les zapomnění byl tichý a zvláštní. Stromy měly listy ve tvaru srdcí a šepotaly slova, která Aničce připomínala sny, na které už dávno zapomněla. Najednou se před nimi objevil obrovský jezevec, který měl na hlavě klobouk a držel hůl.

„Kdo vstupuje bez pozvání do lesa, kde se na vše zapomíná?“ zabručel.

„Jsme poutnice hledající pírko,“ odpověděla Anička statečně.

Jezevec se zamračil. „Abys prošla, musíš mi dát jednu vzpomínku.“

Anička přemýšlela. Pak si vzpomněla na den, kdy jí bylo pět a dostala svou první knížku o ptácích. Byla to krásná vzpomínka, ale věděla, že Hvězdaně musí pomoct.

„Dobrá,“ řekla tiše. „Dám ti vzpomínku na mou první knihu.“

Jezevec se usmál, dotkl se hůlkou jejího čela, a vzpomínka zmizela. Les se před nimi otevřel a ukázal cestu k jeskyni.

Uvnitř jeskyně na kameni leželo první pírko – modré jako obloha. Jakmile ho Anička zvedla, zablesklo se a kus Hvězdanina křídel se rozzářil.

„Jedno máme,“ řekla husa radostně. „Druhé pírko je ve věži Větrného vrchu, ale tu hlídá strážce bez srdce.“

Opět se vydaly na cestu. Cesta byla dlouhá, vítr zesiloval a věž se tyčila jako šedý prst k nebíčku. U paty věže stál kamenný rytíř – vysoký a nehybný.

„Nikdo neprojde, kdo necítí vítr v srdci,“ řekl hlubokým hlasem.

Anička se zamyslela. Pak zavřela oči a roztáhla ruce, jako by měla křídla. Vítr jí rozcuchal vlasy, ale ona se usmívala.

„Vítr je svoboda a smích, je to chuť jít dál, i když nevíš kam,“ řekla.

Rytíř se zatřásl, jeho kamenné tělo popraskalo a z hrudi mu vyletělo druhé pírko – fialové jako soumrak. Anička ho chytila a Hvězdaně se rozzářila další část křídel.

„Ještě jedno!“ zvolala husa.

„Třetí pírko je nejvzácnější,“ řekla. „Je ukryto v srdci někoho, kdo by pro druhé obětoval vše.“

Anička se zarazila. „Jak to myslíš?“

„To pírko nemůžeš najít. Musíš ho dát.“

V tu chvíli se před nimi zvedla mlha a objevila se čarodějova věž. Stála na vrcholu útesu a kolem ní poletovali havrani. Čaroděj byl vysoký, měl plášť z černých per a oči jako temná noc.

„Tak ty jsi ta dívka,“ řekl posměšně. „Chceš mě přelstít? Hvězdana mi patří!“

Anička se postavila před husu. „Ne! Ona není tvoje. Je to princezna a patří do nebe!“

Čaroděj se zasmál. „Pak mi dej něco na oplátku. Jediné, co chci, je tvoje schopnost snít.“

Anička ztuhla. Sny byly její všechno. Bez nich by už nikdy neviděla ptáky v oblacích, necítila by radost z létání. Ale pak pohlédla na Hvězdanu a věděla, co musí udělat.

„Dobrá,“ řekla a přistoupila k čaroději. „Vezmi si moje sny. Ale pusť Hvězdanu.“

V tu chvíli z Aniččina srdce vyletělo pírko – zlaté, zářivější než slunce. Třetí pírko. Čaroděj vykřikl, jakoby ho pálilo, a rozplynul se v černém kouři.

Hvězdana se zvedla do vzduchu, její křídla byla opět celá. Vířila kolem Aničky, a než holčička stihla cokoliv říct, dotkla se jí zobákem na čelo.

„Dala jsi mi víc, než jsem čekala. Tak i já ti dám dar.“

Zlaté světlo obklopilo Aničku a když se rozplynulo, měla na zádech vlastní křídla – bílá, měkká a silná. Vznesla se s Hvězdanou do nebe, kroužily nad lesy a řekami.

Ale Anička věděla, kam musí jít. Vrátila se do Lučního Brodu, kde ji maminka objala, jako by ji neviděla sto let. Křídla jí zůstala, ale používala je jen v noci, když všichni spali. Létala nad krajinou a pozorovala husy, jak klouzají po obloze.

A v srdci jí zůstaly sny – protože ty opravdu nezmizí, když je daruješ z lásky.