V dávných časech, daleko za vysokými horami a hlubokými lesy, stála malá vesnička jménem Javorník. Byla to tichá a klidná osada, kde lidé žili v souladu s přírodou. Na okraji vesnice, v domku obrostlém břečťanem a růžovými keři, bydlela holčička jménem Anička se svou babičkou. Anička byla zvědavá a statečná, milovala zvířata, přírodu a všechno tajemné. Měla jednu zvláštnost – nikdy se nebála tmy. Místo toho si každou noc zapalovala svíčku a dívala se, jak její plamen tancuje a kreslí stíny po stěnách. Věřila, že světlo svíčky chrání její sny.

Jednoho deštivého večera Anička zpozorovala, že v růžovém keři před domem něco zašustilo. Vyběhla ven a našla malou šedivou myšku, která se třásla zimou pod velkým listem. Byla promoklá a v očích jí svítil strach.

„Pojď ke mně,“ zašeptala Anička a podala jí kousek kousku chleba. „Neboj se, v mém domě je teplo a sucho.“

Myška opatrně přikývla a následovala ji domů. Když ji Anička usušila a dala jí do krabičky vystlané vatou, myška promluvila lidským hlasem.

„Děkuji ti, Aničko. Jsem Malinka. Nejsi obyčejná dívka, když rozumíš řeči zvířat.“

A vskutku – Anička od té doby mohla nejen rozumět, ale i mluvit s tvory lesa. Malinka byla totiž zakletá myška – kdysi byla vílou lesních luk, ale zlá čarodějnice jí v hněvu proměnila ve zvířátko, protože Malinka odmítla pomáhat v jejích zlých činech.

„Musíš mi pomoct zbavit se kouzla,“ prosila Malinka, „jinak navždy zůstanu malou myší. Jen tvoje dobré srdce a odvaha mohou změnit, co bylo uvrženo.“

Anička neváhala. Druhý den si sbalila chleba, svíčku v držáku a odvážně se vydala s Malinkou do hlubokého lesa, kde žila zlá čarodějnice Trnitice. Jméno měla podle své čarodějné hole, která byla opletena ostrými trny a dovedla prorůst cokoli, co jí stálo v cestě.

Les byl tmavý a strašidelný, stromy skřípaly ve větru a mezi větvemi se míhaly podivné stíny. Ale Anička se nebála. Když začalo slunce zapadat a les potemněl, zapálila svou svíčku. Její něžné světlo odhánělo strach i noční bytosti.

Po několika hodinách cesty dorazily k staré zapomenuté studni, zarostlé trním a břečťanem. „Tohle je vchod do čarodějnice komnat,“ vysvětlila Malinka. „Ale pozor, vstoupit můžeš jen s čistým srdcem a světlem, které nikdy neuhasne.“

Anička položila svíčku na kámen u studny a čekala. Jak se její plamen dotkl kamene, trní se rozestoupilo a odkrylo tajnou cestu vedoucí do podzemí.

Scházely dolů po vlhkých kamenných schodech, až se ocitly v temné jeskyni plné pavučin. V dálce zářilo temně červené světlo – čarodějnice.

Trnitice byla vysoká, zahalená v černém plášti, háro měla stočené jako živý trn a oči jí žhnuly rudě.

„Kdo se opovažuje rušit můj klid?!“ zasyčela, když spatřila Aničku a Malinku.

Anička však nezaváhala. „Přišla jsem osvobodit svou přítelkyni od tvého zlého kouzla. Ona si nezaslouží být myší.“

Čarodějnice se zasmála, až kamenné stěny zarachotily. „Osvobodit ji? Jedině výměnou za trn z mé hole. Ale ten je chráněn mocným kouzlem – každý, kdo se ho dotkne, usne navěky.“

Anička mlčela, pak si tiše připravila svůj svícen s plamínkem, přistoupila k čarodějce a podívala se jí přímo do očí. Světlo její svíčky se rozlilo po místnosti jako zázrak, a v tu chvíli zakletý trn na holi začal svítit.

Trnitice zaječela, když si uvědomila, že svíčka není obyčejná, ale ochráněná starodávným kouzlem dobra a naděje. „Nééé! Ten plamen… světlo, které nikdy nehasne! To mě zbaví moci!“

Ale bylo pozdě. Anička odlomila svítící trn z hole a dotkla se jím Malinky. V ten okamžik prostorem projel záblesk světla a Malinka se začala proměňovat. Myška zmizela a na jejím místě se objevila krásná víla se zlatými vlasy a šaty ušitými ze světla měsíce.

„Děkuji ti, Aničko. Zachránila jsi mé pravé já.“

Čarodějnice padla na kolena, okolo ní se začaly svinovat trny její moci, ztrácela sílu. Když zmizel poslední stín kouzla, její plášť zčernal do šedi a ona sama utekla daleko do zemí, kde hvězdy nikdy nesvítí.

Víla Malinka vzala Aničku za ruku a společně pluly vzhůru otevřeným stropem jeskyně k hvězdné noční obloze. Přišly na místo, které nikdo jiný neviděl – louku plnou světlušek, květů a písní ptáků.

„Za tvé srdce, statečnost i světlo tvé svíčky ti daruji dar všem porozumět – rostlinám, zvířatům i všemu, co žije.“

A tak se Anička vrátila domů, ale její život už nebyl obyčejný. Když si večer zapálila svíčku, věděla, že žádný stín nemůže být tak silný, aby přemohl světlo. Méďa z lesa jí zpíval večer ukolébavky, sýček radil, kdy bude nejlepší čas sázet levanduli, a vítr jí šuměl pohádky o hvězdách.

Trn, který dřív byl symbolem bolestného kouzla, zasadila u sebe za domem. Ale tam, kde roste světlo a dobro, nevznikne bolest. Z trnu vyrostl keř s bílými květy a každý, kdo se na něj podíval, cítil v srdci naději.

A Malinka? Stala se strážkyní lesa kolem Javorníku. Někdy se na louce objeví jako malá šedá myška – jen na chvilku. A když ji děti uvidí, vědí, že v lese žije kouzlo a všechno dobré, co umí vyrůst i z trnu.