Za hlubokého soumraku, kdy se stíny natahují a měsíc se pomalu vynořuje zpoza hor, se u vesničky Dubovice rozprostíral hřbitov starý jako samy lesy. Byl zarostlý břečťanem, plný křížů nakřivo a náhrobků pokrytých mechem. Uprostřed hřbitova stál trnitý keř, který nikdo nikdy nesázel. Jeho větve byly tvrdé jako kámen a trny ostré jako jehly. Říkalo se, že vyrostl z čarodějného semene, které spadlo z nebe při bouři před stovkami let.

Vesničané se hřbitovu po setmění vyhýbali. Ne proto, že by se báli mrtvých, ale protože prý mezi hroby v noci chodívala čarodějnice jménem Morgana. Měla oči jako uhlíky, vlasy dlouhé až k patám a hůl z černého dřeva, která prý uměla rozmluvit s dušemi zesnulých. Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale každý věděl, že ovládá mocné kouzlo, kterým udržuje hřbitov v rovnováze mezi světem živých a mrtvých.

Vesnice by žila pokojně dál, kdyby jednoho dne nezmizel malý chlapec jménem Matýsek. Byl to zvídavý kluk s pihovatým nosem a věčně špinavými koleny. Miloval dobrodružství a často se toulal v lesích kolem vesnice. Když se večer nevrátil domů, začali ho rodiče hledat. Hledali celou noc, ale Matýska nikde. Ráno vesničané našli jeho čepici u branky vedoucí na hřbitov. Všichni ztichli.

„To je dílo Morgany,“ šeptali si. „Určitě si ho vzala na své čarování.“

Ale mezi nimi byla jedna dívka, která se bála méně než ostatní. Jmenovala se Anička. Byla to Matýskova nejlepší kamarádka, chytrá a odvážná, s očima jako hladina jezera za letního večera. Když slyšela, co se povídá, zvedla bradu a řekla: „Já ho najdu. Ať je třeba i u čarodějnice.“

Její babička jí dala medailonek s kapkou svěcené vody a řekla: „Tohle tě ochrání. Ale pamatuj – pravda je silnější než kouzla.“

Aničku nezastavila ani mlha, která se plížila hřbitovem, ani mrazivý vítr, který jí cuchal vlasy. Prošla starou brankou, která se s vrznutím otevřela, a vstoupila mezi hroby. Všude bylo ticho, jen její kroky se ozývaly na kamenné cestičce. Trnitý keř uprostřed hřbitova vypadal, jako by dýchal. Jeho větve se hýbaly, i když žádný vítr nefoukal.

Najednou se ozval hlas: „Koho hledáš, děvče?“

Zpoza keře vystoupila Morgana. Nebyla tak strašná, jak si lidé představovali. Spíš smutná. Oči jí zářily, ale v koutcích měla vrásky jako od slz.

„Hledám Matýska,“ řekla Anička. „Zmizel, a všichni si myslí, že jsi ho vzala.“

Morgana si povzdechla. „Ne každý trn píchá a ne každá čarodějnice škodí,“ pravila. „Matýsek mi byl svěřen. Hřbitov se začíná probouzet. Něco starého a zlého se snaží proniknout do světa živých. Potřebovala jsem někoho, kdo slyší hlasy, které jiní neslyší.“

Aničce se rozbušilo srdce. „Co to znamená?“

„Stará hrobka pod keřem je prasklá. Uvnitř spí Stín, bytost z pradávných časů. Probouzí se a volá si pomoc. Matýsek uslyšel jeho hlas a přišel sem. Já ho zadržela dřív, než našel vchod. Ale brzy se Stín probudí úplně. Potřebuji pomoc, abych ho udržela tam, kde patří.“

Aničce v tu chvíli bylo jedno, že mluví s čarodějnicí. Věděla, že Matýsek je v pořádku. A pokud existuje něco, co ohrožuje všechny – i Morganu – musí se jednat.

„Co mám udělat?“ zeptala se.

Morgana se usmála. „Potřebuji, aby někdo čistého srdce prošel mezi hroby, donesl mi tři věci: kapku rosy z hrobu dívky jménem Liduška, pírko z havrana, co sedává na starém dubu, a trn z keře, který nikdy nekvete. Ty věci spojím a uzavřu hrobku kouzlem, které vydrží dalších sto let.“

Anička přikývla a vydala se na cestu. První našla hrob Lidušky. Byl obrostlý konvalinkami a z trávy na něm se jiskřila jediná kapka rosy. Opatrně ji setřela do lahvičky.

Pak se vydala k dubu. Byl obrovský, s větvemi jako ruce obra. A na jedné větvi seděl havran. Anička si sedla pod strom a tiše si začala broukat písničku, kterou ji učila maminka. Havran naklonil hlavu, pak roztáhl křídla a jedno pírko se sneslo k zemi. Anička ho zachytila do dlaně.

Nakonec přišla ke trnitému keři. Ten se před ní stáhl, jako by poznal její úmysl. Jeden trn se odlomil a spadl k jejím nohám. Se všemi třemi věcmi se vrátila k Morganě.

Čarodějnice je smíchala v kotlíku z černého železa, pronesla slova v jazyce, který zněl jako šepot větru, a nalila směs na prasklinu v zemi. Hrobka se zatřásla, země se chvěla, ale pak vše utichlo.

Z keře vystoupil Matýsek. Byl bledý, ale šťastný. „Slyšel jsem jména, která nikdo nezná. Ale teď je ticho. Je po všem?“

Morgana přikývla. „Díky Aničce ano.“

Když se vrátili do vesnice, lidé se radovali. A už se nebáli čarodějnice. Přestali ji nazývat zlou. Začali jí nosit květiny na hřbitov a pomáhat udržovat klid mezi světy.

A Anička s Matýskem? Zůstali přáteli navždy. A kdykoli šli kolem hřbitova, poklonili se trnitému keři a špitli: „Díky, že hlídáš.“

A keř, jako by rozuměl, se tiše zavlnil ve větru.