V jednom zapadlém koutě světa, kde hory šeptají staré příběhy a řeky zpívají písně času, leželo malé království jménem Větrná říše. Toto království bylo zvláštní – vítr zde nikdy neutichal. Foukal jemně i prudce, hřál i chladil, ale nikdy se nezastavil. Lidé věřili, že vítr je dar od starobylé kouzelnice, která kdysi chránila jejich zemi. Uprostřed této říše žila mladá dívka jménem Anika, která měla vlasy jako měsíční paprsky a oči barvy nejhlubšího lesa.

Anika byla odvážná, ale snílek. Milovala vítr, jeho šepot a zpěv, a často ho prosila, aby ji zanesl do dalekých krajů. Jednoho dne, když seděla na nejvyšším kopci a poslouchala, jak vítr tančí kolem, zaslechla něco zvláštního. Vítr zašeptal: „Poklad, poklad… hluboko v Hvízdajícím lese.“

Hvízdající les byl místem, kam se nikdo neodvažoval. Stromy v něm byly tak husté, že slunce se jen stěží dostalo skrz jejich koruny. A vítr tam prý hrál zlověstné melodie, které lákaly poutníky do záhuby. Ale Anika byla jiná. Myšlenka na poklad ji naplnila zvědavostí a odhodláním. Co když je to poklad, který může přinést dobro celému království?

Druhého dne se vydala na cestu. Vzala si jen nejnutnější věci – plášť, trochu jídla a malý amulet, který jí kdysi darovala babička. Říkalo se, že tento amulet chrání před kouzly.

Vítr ji vedl. Foukal jemně, jakoby ji chtěl povzbudit, a šeptal jí do ucha: „Dopředu, Aniko. Neboj se.“ Cesta byla dlouhá a náročná. Překračovala potoky, šplhala přes balvany a míjela staré zříceniny, které vypadaly, jako by v nich přebývaly duchové.

Když dorazila k okraji Hvízdajícího lesa, zastavila se. Stromy tu byly tak vysoké, že jejich vrcholky mizely v oblacích. Vítr tu byl jiný – divoký, ale zároveň jaksi smutný. Anika se nadechla a vykročila.

Les byl temný a tichý, až na zvuk větru, který se proháněl mezi větvemi. Každý krok byl jako krocení neznámého, ale Anika cítila, že ji něco vede. Náhle zaslechla hlas. Nebyl to jen vítr, ale skutečný hlas, jemný a melodický.

„Kdo přichází do mého lesa?“ ozval se hlas.

Anika se rozhlédla, ale nikoho neviděla. „Jsem Anika,“ odpověděla. „Hledám poklad, o kterém mi vítr pověděl.“

Najednou před ní stála vysoká postava zahalená do pláště spleteného z mlhy. Byla to Paní větru, starobylá bytost, která chránila Hvízdající les. Její oči byly jako bouřkové mraky a vlasy se jí vlnily ve větru, i když stála nehybně.

„Poklad říkáš?“ pronesla Paní větru. „Mnozí ho hledali, ale nikdo ho nenašel. Proč bys měla být jiná?“

Anika se nebála. „Nechci poklad pro sebe. Chci ho, aby naše království mohlo vzkvétat a vítr mohl dál zpívat své písně.“

Paní větru se na ni dlouho dívala. Pak přikývla. „Dobrá. Dám ti tři úkoly. Splníš-li je, poklad bude tvůj. Ale selžeš-li, nikdy nenajdeš cestu zpět.“

Anika souhlasila. První úkol byl najít nejtišší místo v lese. Paní větru ji varovala: „Ticho je v tomto lese vzácné. Musíš naslouchat srdcem, ne ušima.“

Anika bloudila lesem, naslouchala větru a zkoušela najít místo, kde by ho neslyšela. Nakonec dorazila k malé mýtině uprostřed lesa. Vítr tu úplně utichl. Zavřela oči a soustředila se. A pak to uslyšela – ticho. Bylo to, jako by celý svět na okamžik přestal dýchat.

Když se vrátila k Paní větru, ta se usmála. „Dobrá práce. Nyní druhý úkol. Najdi strom, který nikdy nepoznal vítr.“

Anika si myslela, že to bude nemožné. Copak v tomto lese, kde vítr nikdy neutichá, může existovat takový strom? Po dlouhém hledání narazila na starý, pokroucený dub. Jeho větve byly pokryté mechem a listy byly suché. Anika pochopila – strom byl mrtvý, a proto už necítil vítr.

Paní větru přikývla. „A teď poslední úkol. Najdi svou odvahu tam, kde bys ji nejméně čekala.“

Anika byla zmatená. Jak má hledat odvahu? Bloudila lesem, až se dostala k útesu, kde vítr prudce svištěl. Když se podívala dolů, viděla hlubokou propast. A pak si uvědomila, že odvaha je překonat svůj strach. Udělala krok vpřed, a najednou ji vítr zvedl a jemně přenesl na druhou stranu.

Když se vrátila k Paní větru, ta ji objala. „Splnila jsi všechny úkoly. Poklad je tvůj.“ Vítr ji zavedl k tajné jeskyni, kde našla truhlu plnou zlatých mincí a drahokamů.

Anika se vrátila do svého království jako hrdinka. Poklad pomohl lidem v její zemi, ale to největší bohatství, které si přinesla, byla odvaha a přátelství s větrem. Od té doby vítr v jejich království nikdy neutichl, ale zpíval ty nejkrásnější písně, které kdy kdo slyšel.