V jednom království, kde se ráno rodilo z ptačího zpěvu a večer usínal pod šumem starých líp, žila kouzelnice jménem Avina. Nebyla to obyčejná kouzelnice s dlouhatánským nosem a černým kočkou na rameni. Měla vlasy jako zářivý měsíční svit a v očích se jí zrcadlilo vědění století. Bydlela na okraji lesa v kulaté věži ukryté pod kapradinami a břečťanem.

Avina pečovala o rovnováhu mezi světem lidí a světem kouzel. Všichni z království ji znali a měli v úctě, i když se jí ze strachu trošku vyhýbali. Nikdo nevěděl, jak stará doopravdy je, a možná to nevěděla ani ona sama.

Jednoho dne k Avině přiběhla víla Oriel s tvářemi zarudlými únavou. „Avino, musíš nám pomoci! Královský labyrint zmizel!“

Kouzelnice zvedla obočí. Královský labyrint nebyl jen tak obyčejný bludiště. Byl to kouzelný labyrint ukrývající studnici moudrosti, kterou střežily generace panovníků. V jeho středu spočíval Závoj paměti – hedvábný kousek látky, který umožňoval vidět dávné události, pochopit chyby minulosti a najít cestu k naději.

Avina se rozhlédla po kraji. „Jak mohl zmizet celý labyrint?“ ptala se neklidně.

„Zemřel starý král a nový ještě nezasedl na trůn. V ten okamžik se začala země chvět a labyrint se propadl. Teď po něm zbyla jen řídká mlha,“ šeptala víla.

„To není přirozené,“ zamumlala Avina a svým hůlkovitým prstem kreslila do vzduchu prastaré znaky. „Musíme se tam vydat. Někdo se snaží narušit rovnováhu.“

A tak se Avina, víla Oriel a malý stříbrný motýlek, kterého kouzelnice proměnila v živou mapu, vydali na cestu k místu, kde kdysi stál labyrint.

Jakmile dorazili, šeříková mlha se jim zavíjela kolem kotníků a svištěla větrem jako podivné šeptání. V jejím středu se zračilo temné hluboko.

„Je to brána,“ zašeptala Avina a opatrně vkročila dovnitř.

Uvnitř však nebyla tma. Mlha se rozplynula a nahradila ji zelenavá zář, která osvětlovala živý labyrint z pohybujících se rostlin. Každý keř, každá stěna dýchala vlastním životem a znemožňovala vidět o víc než pár kroků dopředu.

„To není labyrint, jaký jsme znali,“ řekla Oriel vyplašeně.

Avina se však pousmála. „To je zkouška. Někdo skryl Závoj paměti do hloubi nového labyrintu a my musíme najít cestu.“

A tak začalo velké dobrodružství.

První překážkou byl Les zrcadel. Místo větví visela z nebe oblá zrcadla, která odrážela nespočet Avin, Oriel a motýlků. Avina věděla, že jen jedno zrcadlo ukáže pravý odraz. Vzpomněla si na staré kouzlo, které jí učil ještě její mistr jako malou holčičku.

Přimhouřila oči a šeptla: „Asterium pravdy.“

Jedno zrcadlo se rozzářilo do zlatova. Prošli skrz něj a ocitli se v Doupěti šeptajících stínů, kde jejich vlastní stíny mluvily a pokoušely je, aby se vrátili. Ukazovaly jim obrazy strachu, zklamání a osamělosti.

„To je jen iluze. Nic z toho není pravda,“ připomněla Avina a vykouzlila kouzelný plášť ze světla, který jim ochránil mysl.

Když už to vypadalo, že cesta nikdy neskončí, dorazili k Bráně poslední otázky. Dřevěná brána, pokrytá runami, se rozechvěla a z run promluvil hlas:

„Kdo si přeje spatřit minulost, musí nejprve pochopit, proč ji nelze změnit. Jaký je smysl poznání, když nelze konat?“

„Poznání samo o sobě svět nemění,“ řekla Avina tiše. „Ale udělá člověka moudřejším. A moudrost je začátkem každého dobrého skutku.“

Brána se s tichým zašuměním otevřela. Uprostřed kamenné komnaty spočíval Závoj paměti. Nad ním levitovala stříbrná kapka, pulsující neznámým světlem.

Avina k závoji přistoupila. Opatrně ho vzala do rukou. Závoj se rozzářil teplem a v místnosti se náhle objevily obrazy. Byly to vzpomínky – jak král ochránil své lid, jak královna rozdávala chléb hladovým, jak dívka z vesnice pomohla muži, který nic neměl.

„Vidíte?“ pověděla důrazně. „Tady je moudrost lidu. Ne jen panovníků, ale všech. Tento závoj nesmí být ukryt.“

„Ale co když ho někdo zneužije?“ zeptala se víla.

Avina natáhla ruku a z kapky světla vytvořila ochranný kámen. „Jen ti, kteří přijdou s čistým srdcem, uvidí, co závoj ukazuje.“

S tím závoj pečlivě zabalila do hedvábného plátna a zahalila jej kouzelnou pečetí. Když vyšli z labyrintu, ten se pomalu začal rozplývat, jakoby splnil svůj úkol.

Vrátili se do království právě včas, aby předali závoj mladému princi, který měl být korunován. Byl to laskavý hoch se srdcem plným otázek a očima rozsvícenýma zvědavostí.

„Tento závoj ti pomůže chápat historii,“ řekla Avina, „ale tvou cestu si musíš najít sám.“

Princ přikývl. Věděl, že moudrost není v tom, co mu závoj ukáže, ale v tom, jak s poznáním naloží.

A tak se království opět stalo místem, kde kouzla a lidskost kráčely po boku. Avina se vrátila do své věže, kde zpívala své tiché zpěvy a házela drobky sýkorkám z parapetu. Víla Oriel často přilétala na návštěvu a motýlek, který už nebyl jen mapou, tančil po loukách a lesích jako stříbrná jiskra štěstí.

Závoj paměti odpočíval na čestném místě v paláci a vždy, když bylo třeba, připomněl, že minulost může učit – ale budoucnost vytváříme svým srdcem.