Kdysi dávno, v zapomenutém koutě hlubokého a tajemného lesa, stávala chaloupka s doškovou střechou, kde žila babička jménem Liduška. Babička byla známá široko daleko pro své výtečné kapusty. Nikdo nevěděl, jak to dělá, ale její kapusty měly takovou sílu a šťávu, že kdo je jednou ochutnal, už se o jiné zelenině nechtěl ani doslechnout. Každý sud, co si lidé odnesli, zaháněl únavu, posiloval odvahu a někdy prý dokonce i vyléčil bolavé koleno či starou bolest na srdci.

Ale babiččinou největší pomocnicí nebyla ani konev, ani motyka – byla jí jedna velmi zvláštní koza jménem Bělinka. Nebyla to ledajaká koza. Její srst byla sněhově bílá, a když se pásla v kapustovém záhonu, zelenina pod jejíma kopýtkama rostla dvakrát rychleji a voněla svěžestí jara. Bělinka měla oči jako dva jantarové kamínky a nosila na krku zvoneček, který nikdy nezazvonil, leda když se přihlížel zázrak.

Jednoho bouřlivého večera, kdy mraky temně duněly a smrk za chalupou se ohýbal ve větru, zaklepal kdosi na dveře. Babička otevřela a za prahem stál vysoký muž v černém plášti, tvář měl zastřenou a z rukávu mu visela kostnatá ruka.

„Dobré jitro, stařenko,“ oslovil ji podivným hlasem, „slyšel jsem, že vaše kapusta má zázračné účinky. Pospíchám, nemám čas ztrácet.“

„Vítej, kdo jdeš s dobrým úmyslem,“ řekla babička, ale v srdci jí bylo neklidno. „Kapustu ti dám, ale ta nejlepší ještě nedozrála, musí se počkat až Bělinka dodělá toulání polem.“

„Koza, říkáš?“ zašeptal muž a v očích mu blýsklo. „Tu kozu potřebuji. Dej mi ji, a já ti dám měšec zlata.“

Babička se zhrozila. „Bělinku nedám ani za všechno zlato světa!“ vykřikla a práskla dveřmi.

Ale muž se jen zasmál. Ten smích jakoby se nesl celým lesem. Babička koukla z okna – a Bělinčina chýše byla prázdná. Koza zmizela.

Ráno se babička nevzbudila s prvními kohouty, jak bylo jejím zvykem, ale s pláčem. Šla do lesa hledat stopu, ale pod listím nebyla jiná než šlápota, která nepatřila člověku ani zvířeti. Babička věděla, že musí něco udělat. Vzala si cestovní vak, napěchovala do něj sušené houby, kousek chleba a růženec z bylinek proti zlým silám. Vzala i malý pytlík kouzelného prachu, který jí kdysi daroval skřítek vděčný za medovinu.

Po stopách ji les zavedl až k okraji dávno zapomenutého hřbitova. Místo bylo tiché, zarostlé, a přesto v něm cosi šeptalo. Kříže byly nahnuté, kameny porostlé mechem, ale v dálce se cosi zalesklo—zvoneček, co nosívala Bělinka.

Babička vešla mezi náhrobky. „Bělinko!“ volala. „Bělinko, neboj se!“

Náhle se z mlhy vynořila postava v kápi. Byl to ten muž. „Tvá koza za kapustu,“ zasyčel. „Nebo navždy zůstane v krajině mezi světy.“

Liduška ale věděla, že proti temnotě nemůže bojovat hněvem, ale dobrem. Sáhla do kapsy a vysypala na zem trochu kouzelného prachu. Ve chvíli se kolem rozlila záře, květy rozkvetly na hrobkách a vzduch zavoněl jarem.

Postava zasyčela a začala couvat, ale záře ji obklopovala, až zůstala stát nahý pravdivý obraz: byl to starý zahradník, kterého kdysi obyvatelé vesnice vyhnali za to, že jeho zahrada plodila věci podivné, rudé lilie šeptající divná slova, kapustu která tančila. Ale místo pomsty jen toužil po přátelství a uznání.

„Kapusta mě mohla učinit králem zahrad, ale každý mě zapudil…“ mumlal. „Koza je klíč. Magická, jak žádná jiná.“

Babička k němu přistoupila a podala mu dlaň. „Nikdy není pozdě začít znovu. Vrať mi Bělinku a já tě naučím, jak kapusta léčí nejen tělo, ale i srdce.“

Zahradník přikývl a luskl prsty. Ze stínu mezi dvěma kříži vykročila Bělinka, srst se jí leskla a na krku jí zněl zvoneček lahodněji než sto zvonků kostelních.

Spolu se vrátili do chaloupky a od té doby sídlil zahradník, jehož jméno bylo Teobald, v malé boudičce vedle záhonů. S Bělinkou pěstovali nejen kapustu, ale i květiny, bylinky a zeleninu, jakou svět neviděl. Každý, kdo přišel s dobrým úmyslem, byl poctěn mísou lahodného kapustového vývaru, který vyléčil každé trápení.

A Bělinka? Ta chodila po poli se svým zvonečkem, chránila zeleninu před škůdci a když se setmělo, prý dokázala svým mečením vyprávět dětem pohádky. A nejkrásnější ze všech byla ta o kouzelné kapustě, ztracené koze a hřbitově plném světla.