V jedné malé vesničce na okraji lesa se rozkládala zahrada, kterou lidé z celého kraje nazývali Zahrada stovek vůní. Patřila hodné bylinkářce jménem Běla. Každé ráno brzy vstávala, nasazovala si slaměný klobouk a s modrou zástěrou šla mezi své záhonky, kde rostly rozličné bylinky – od voňavé levandule až po tajemný, stříbrný meduňkový měsíček, který prý uměl rozhánět noční můry.

Běla měla zvláštní dar – rozuměla řeči rostlin. Když se sklonila ke květu, bylinka jí mohla zašeptat, co potřebuje: „Trošku vody, prosím,“ nebo „Přesuň mě víc do stínu.“ A ona je s něžností poslouchala a starala se o ně jako o nejvzácnější poklady.

Jednoho dne, když slunce pokrývalo luční květy zlatem, Běla zaslechla za plotem zahrady zvláštní sykot. Otočila se a spatřila zeleného hada. Ale nebyl to obyčejný had. Jeho šupiny se leskly jako perly a oči měl zářivě modré. Připlazil se k brance a oslovil Bělu lidským hlasem:

„Zdravím tě, paní Bělo. Jsem Hadínek, posel ze Zakleté studánky. Přicházím s prosbou.“

Běla, zvyklá na mluvící bylinky i bludičky z lesa, se nelekla: „Nuže, povídej, co tě ke mně přivádí?“

Hadínek si ulehl do stínu pod levanduli: „V naší tajemné studánce roste vzácná bylina jménem Záře měsíce. Je to jediná bylina, která dokáže vyléčit nemoc naší kouzelné husy jménem Alabastřína. Její bílá peříčka začala tmavnout a brzy, ach, brzy ztratí svou magii.“

Běla se zamyslela: „Záře měsíce je velmi křehká bylina, roste jen v čisté a kouzelné vodě. Nikdy ji nelze přinést, musí si tě sama vybrat. Ale pokud mě studánka pustí k sobě, mohu to zkusit.“

Hadínek na ni upřel své modré oči: „Cesta ke studánce je nebezpečná. Stráží ji Kořenový drak a v lese číhají zapomněnkáři, co ti ukradnou paměť.“

Běla se ale nezalekla: „Pro nemocnou husu budu riskovat. Jen mi ukaž cestu.“

A tak se vydali na dlouhou pouť. Běla nechala zahradu pod dohledem svých bylinek. Ale než odešla, utrhla si z nejstarší šalvěje stříbrné dvě lístky – prý chrání mysl a srdce před lesními klamy.

Putovali přes louky a lesy, míjeli zrcadlová jezírka a stromy, co zpívaly tichou melodii. Došli až k Měsíčnímu lesu, kde vzduch voněl levandulí a nočním jasmínem i za dne.

Na kraji lesa na ně čekala první zkouška – zapomněnkáři. Vypadali jako obyčejní ptáčci, ale když se jim někdo podíval do očí, zapomněl, proč přišel.

Běla si rychle přiložila šalvěj k očím a rozevřela zástěru, kde měla pár sušených okvětních plátků jasmínu.

„Zapomeňte na nás, zapomeňte na náš cíl,“ zašvitořili ptáčci, ale Běla k nim šeptala:

„Miřte dál, letít chtějte – my jsme jen vítr, co vane tichounce.“

Ptáčci zakroužili nad jejich hlavami, ale pak odletěli jinam, jakoby skutečně zapomněli, že je někdo ruší.

Hadínek zasyčel obdivem: „Jsi moudřejší, než jsem čekal.“

„Moudrost roste pomalu, jako má šalvěj,“ usmála se Běla a šli dál.

Přišli k rozcestí, kde stál strážce lesa – Kořenový drak. Byl z pokrouceného dřeva, jeho oči žhnuly borovicovou pryskyřicí a z nozder mu stoupal kouř z čajových listů.

„Kdože ruší můj klid?“ zaburácel hlubokým hlasem.

Hadínek pokorně sklonil hlavu, ale Běla předstoupila:

„Jdeme pro uzdravení, ne pro zkázu. Dovol nám projít, nebo nám polož hádanku, jak je tvým zvykem.“

Drak přivřel oči nad palcem zeleného listí a pravil:

„Jaký je poklad, který nikdy neztratíš, i když ho rozdáš?“

Běla se usmála a odpověděla:

„Lásku.“

Drak se chvíli nehýbal, pak pomalu poodkryl svým ocasem klikatou pěšinku lemovanou svíceplamennými květy a řekl: „Projděte. Ale pamatujte – studánka nedá své poklady tomu, kdo je chamtivý.“

Za drakem se krajina změnila. Dorazili k Zakleté studánce, jejíž voda se vlnila jako stříbrné hedvábí. Ve středě, na kamenitém ostrovku, vyrůstala Záře měsíce – bylina s lístky jako kapky světla, co tančily ve vánku.

Běla poklekla na břeh a zavřela oči. Nemluvila, jen srdcem prosila. Po chvíli se ozval šepot vody:

„Máš dobré srdce. Přijmi můj dar, ale jen jeden květ. O víc nepros.“

Běla se ani nepohnula, jen natáhla ruku. Jeden stříbřitý květ se zlehka zvedl ze stilku a sám jí padl do dlaně. V tu chvíli voda zašuměla radostněji než dřív.

„Děkuji ti,“ šeptala Běla a pevně zabalila květ do kapesníčku z listu máty, který udrží jeho svěžest.

Cesta zpět byla poklidnější. Zapomněnkáři zmizeli, drak jim žehnal štěstím a zahradu našli v pořádku. Když se vrátili do Hadínkova domova v sadu pod kopcem, čekala tam u skleněného rybníčku velká bílá husa.

Ale nebyla celá bílá – její peří bylo zašedlé, oči matné.

Běla přistoupila a položila květ Záře měsíce do misky z rosy. Husa se napila, její peří se zatřpytilo jako sníh a oči se jí rozzářily.

„Ach,“ zamávala křídly s radostí, „živá voda, světlo hvězd! Děkuji ti, Bělo, za druhou šanci zpívat písně větru!“

Od té doby se Běla a Alabastřína staly nerozlučnými přítelkyněmi. Husa žila v její zahradě, mezi bylinkami, a každý večer spívala písně, které přinášely sladké sny každému, kdo je slyšel.

A Hadínek? Ten se stal strážcem zahrady, syčel na škůdce a šeptal mladým rostlinkám pohádky o statečné ženě, která se nebála lesa ani kouzelných bytostí.

Z Bělčiny zahrady se stalo místo zázraků, kam přicházely děti s nemocnými panenkami a smutnými srdíčky. Každý si tam něco našel – zázračný čaj, pohlazení, radu nebo jen vůni, která připomínala radost.

A v noci, když celá vesnice spala, husa zpívala a měsíc se skláněl nízko k zemi, aby si její písně vyslechl také.