Uprostřed hlubokého lesa, kde slunce pronikalo mezi koruny stromů jako zlaté provázky, stála osamělá věžička. Nebyla to obyčejná věžička – byla celá porostlá šlahouny růží a mechem, a kolem ní kroužil zlatý třpyt, který se ztrácel ve větru jako zrnka kouzelného prachu.

V té věžičce bydlela maličká čarodějka jménem Vinka. Nebyla stará a zlá jako čarodějnice z knih, ale mladá a veselá. Nosila klobouk trochu křivě, aby mu do střapce mohli hnízdit vrabci, a kouzelnickou hůl schovávala mezi starými knihami, protože jí připadala příliš vážná. Každý den se starala o kouzelné květiny, mluvila se sovami a pekla koláče, které se uměly samy naporcovat.

Jednoho večera, když zapadalo slunce a les se tišil, zaklepal na dveře věžičky menší tvor v plášti natolik velikém, že mu koukal jen čumáček. Byl to Blažek, zvědavý kluk se srdcem nebojácného dobrodruha a očima, co dokázaly zářit jako dvě lucerničky.

„Paní čarodějko,“ špitl, „slyšel jsem, že znáte cestu do Labyrintu věků. Moje sestra Ema tam zmizela před dvěma dny, když si šla hrát k jezeru. Prosím, pomozte mi ji najít.“

Vinka přimhouřila oči. Labyrint věků nebyl obyčejné místo. Byl to spletitý svět skrytý hluboko pod zemí, kam se spadlo skrz puklinu ve skále nebo otevřením staré studny ve správnou hodinu. Prý ho kdysi stvořili zapomenutí kouzelníci, aby tam ukryli největší tajemství světa – a také své chyby.

„Tam sídlí příšera z mlhy,“ řekla čarodějka vážně, „hlídá srdce Labyrintu. To místo mění své tvary, cesty se přesouvají, a kdo není odvážný a čestný, snadno se ztratí navždy.“

Ale když se podívala do Blažkových očí, věděla, že není cesty zpět. Promíchala ve své chaloupce tři kapky měsíční rosy, dva ostny z ježka, co měl rád hraní, a kousek vzpomínky, co měla na smích dětí. Pak se zablýsklo a před nimi stál otvor v zemi pokrytý révou a mechem. Dýchla z něj chladná vůně kamene a starých kouzel.

„Labyrint tě zkouší, Blažku,“ řekla mu, když scházeli dolů. „Neposlouchej šepoty, dívej se na světlo a věř svému srdci.“

Uvnitř Labyrintu bylo chladno a tiché. Stěny byly pokryté zrcadly, které odrážely nejen tváře, ale i vzpomínky a sny. Když Blažek prošel prvním zakřiveným chodbovým obloukem, uviděl v zrcadlech své dětské kresby, rozbité koloběžky i maminku, jak ho objímá. Ale když natáhl ruku, obrazy se rozplynuly jako dým.

„Tohle ti bere odvahu,“ řekla Vinka. „Musíme pokračovat dál.“

Putovali dny i noci, i když čas tady tekl jinak. Někdy se zdálo, že je večer, jindy náhle ráno. Z hlubin chodeb se ozývaly nejasné hlasy a tlumené kroky. Jednou prošli kolem místnosti, kde pršely knihy, jindy zas kolem komnaty plné ptáků bez hlasu.

A pak přišli k velkým kamenným dveřím. Byly pokryty mechem a runami.

„Zde začínají Zkoušky opravdových,“ zamumlala čarodějka a dveře se se skřípotem otevřely.

První zkouška byla zkouška Odvahy. Blažek musel přejít úzký most nad propastí plnou stínů, které po něm natahovaly ruce. Zavřel oči, držel se svého srdce – a přešel.

Pak přišla zkouška Moudrosti. V místnosti visela hádanka vytesaná do zdi:

*Nepatří tam, kde je ticho,
přesto tam zaznívá.
Když se směješ, kdy se lekneš –
ona odpovídá.*

Blažek přemýšlel, škrábal se ve vlasech, až si vzpomněl, jak s Emou hráli u skály a křičeli své jména. Byla to *ozvěna*. A když odpověděl, cesta se otevřela.

Ale poslední zkouška byla nejtěžší – Zkouška Srdce.

Uprostřed velkého sálu stálo dívčí tělo z kamene. Mělo Eminu tvář, ale oči byly prázdné jako sklo. Nad ní poletovala mlžná příšera – smotaná z pláče, stínu a zapomenutí. Tiše naříkala, ale její pohled byl pronikavý a ostrý jako sklo.

„Vezmu ti paměť,“ zašeptala příšera. „Zapomeneš na sestru a vrátíš se domů. Nebude tě to bolet a budeš šťastný.“

Blažek zavřel oči. Jeho srdce bilo nahlas a on si vzpomněl na všechno, co s Emou zažil – jak mu zapletla tkaničky, jak mu zpívala, když měl horečku, jak držela jeho ruku, když se bál. Na to se zapomenout nedá.

„Raději zůstanu navždy,“ řekl tiše, „než abych zapomněl.“

V tu chvíli se stalo něco nevídaného. Příšera z mlhy se zastavila uprostřed letu. Mlžné tělo se zachvělo, jako by poprvé za staletí slyšelo něco opravdového. Z jejích prázdných očí stekla slza, která spadla na kamennou Emičku.

Trhlina se otevřela. Socha praskla a Ema se s pláčem sesunula do náruče bratra.

Příšera se rozplynula v hebkém světle. Vinka, která tiše stála opodál, jen pokývla.

„Zkouška je u konce. Labyrint tě přijal, Blažku. A tvá láska zachránila nejen Emu, ale i příšeru. Bývala dívkou, dávno zapomenutou… tvá odvaha jí připomněla, čím mohla být.“

Zpáteční cesta byla rychlejší. Chodby se narovnávaly, světlo jasnělo. A nakonec, jako když se roztrhnou závěsy, stáli zpět před věžičkou v lese. Slunce právě vstávalo a kapky rosy se třpytily jako drahokamy.

Ema běžela do náruče Vinky a děkovala tak rychle, že z toho měla zamotaný jazyk. Blažek se usmíval, štěstím, že je vše zpět.

A tak zůstali u Vinky pár dní, sbírali lesní plody, hráli si s mluvícím ježkem a pekli koláče, které se stále samy porcují.

A Labyrint věků? Zmizel jako sen, ale Vinka tvrdila, že pořád čeká, až ho někdo znovu nalezne. Ale teď nejdůležitější bylo, že v jednom tichém lese stála věžička, zpívali ptáci – a v ní se smáli ti, kdo našli cestu skrz kouzla i stíny.