Kdysi dávno, v zemi zvané Duhorie, žili trpaslíci, elfové, víly a další kouzelné bytosti v míru a radosti. Uprostřed hlubokého lesa rostl vysoký strom jménem Tisemír. Říkalo se mu tak, protože jeho kmen byl dutý a lesklý jako kov, ale listy jemné jako samet. Přesně pod tímto stromem stála starobylá kamenná brána, pokrytá mechem a lišejníkem. Brána však nevedla nikam. Nebo si to alespoň všichni mysleli.
Mezi trpaslíky žil jeden jménem Broník. Byl malý i na trpasličí poměry, měl zrzavý plnovous, kuklu modrou jako horské jezero a oči zlatavé jako podzimní listí. Na rozdíl od ostatních trpaslíků, kteří milovali kopání tunelů a hledání drahokamů, Broník rád četl staré knihy, sbíral neobvyklé bylinky a mluvil o věcech, které si ostatní neuměli ani představit. Často chodil sedět pod Tisemír, díval se na bránu a snil o tom, co by mohlo být za ní.
Jednoho večera, kdy se nebe barvilo do fialova a první hvězdy začaly prosvítat mezi větvemi stromů, si Broník všiml, že něco září v trávě u brány. Přiběhl blíž a našel svíčku. Nebyla to obyčejná svíčka – její vosk měl barvu duhy a knot byl spleten z lesních trav. Broník ji sebral a cítil, jak mu teple pulzuje v dlani. V ten samý okamžik se ozval hluboký tón, jakási melodie, která vycházela přímo z brány. Mech, který bránu pokrýval, opadal a mezi kamením se objevily starobylé runy, které začaly světélkovat.
Broník pocítil nutkání zapálit svíčku. Udělal to a okamžitě se spustil vítr, jaký nikdy nepoznal. Plamen svíčky se ani nepohnul, ale světlo z něj zesílilo a padlo na bránu. Kameny brány se pomalu začaly otáčet, a s rachotem a jemným chvěním, které projelo celou půdou, se brána otevřela. Za ní byla mlha, ale Broník zaslechl něžné zařehtání.
Z mlhy vyšel jednorožec. Měl sněhobílou srst, hřívu lesklejší než měsíční paprsky a roh, který se třpytil jako čerstvě napadaný sníh. Jeho oči byly klidné a hluboké.
„Věděl jsem, že jednou někdo objeví klíč,“ promluvil jednorožec – protože v Duhorii některá zvířata mluvila, a nejmoudřejší mezi nimi byli právě jednorožci.
„Klíč?“ zeptal se Broník.
„Tato svíčka. Byla ukryta a čekala na srdce se zápalem touhy poznat víc.“
Broník se mírně začervenal.
„Za branou leží svět, na který všichni zapomněli,“ pokračoval jednorožec. „Svět světla a stínu, zrcadel a moudrosti. Projdi branou a najdi plamen poznání. Není to jen dobrodružství, ale důležité poslání.“
Broník chvilku váhal, ale pak vykročil. Jednorožec se k němu přidal a společně prošli branou.
Na druhé straně brány se nadechli úplně jiného vzduchu. Všude kolem zpívaly světlušky, stromy měly listy v barvách drahých kamenů a z nebe místo deště padaly jemné perličky. Byli v zemi zvané Ilumenie.
Ilumenie však nebyla bez nebezpečí. Jak jednorožec – jmenoval se Lorandir – vysvětlil, kdysi tu vládla harmonie, ale od chvíle, kdy plamen poznání zmizel, svět se začal propadat do zmatku a temnoty. Zrcadla, která kdysi ukazovala pravdu a krásu, se zakalila a ukazovala jen stíny a strachy. Víly zapomněly tančit, elfové přestali zpívat a i nejmenším zvířátkům se vytratily barvy ze srsti.
„Plamen poznání uhasl. A jen někdo zvědavý a statečný ho může znovu rozsvítit,“ řekl Lorandir zamyšleně.
Broník přikývl. Nevěděl, jak to udělat, ale věděl, že to zkusí.
Začali cestu skrze lesy, hory a jezerní říše. Na své pouti potkali mluvící houby, mlčenlivé kameny, které uměly na slunci psát do písku, a i hejno ptáků, kteří tančili podle not, co skládal vítr. Každý z těchto tvorů jim něco poradil, ukázal nebo pomohl.
Nejtěžší zkouška je čekala u Zrcadlové Rokliny. Byla to hluboká průrva, jejíž dno pokrývala zrcadla různých velikostí. Podle Lorandira musel Broník překročit propast, aniž by se podíval do zrcadel, jinak by ztratil víru v sebe.
Broník nejprve zakolísal. Ale jednorožec před něj postavil svojí hlavu a řekl: „Zapamatuj si—to, že máš pochybnosti, neznamená, že nejsi hoden. Jdi srdcem.“
Broník zavřel oči, položil si svíčku do náprsní kapsy a vykročil na úzkou stezku nad propastí. Zpod chodidel se mu ozývalo šustění skla a šepoty, jak zrcadla volala: „Podívej se… objev pravdu!“
Ale Broník se nedíval. Šel dál. A když došel na druhou stranu, slyšel, jak se zrcadla za ním tříští v tisíce svítících střepů, které stoupaly k nebi jako motýli.
Pak dorazili k poslednímu místu – ke Krystalové věži. Ta byla celá z průhledného křemene a v jejím vrcholu plál kdysi plamen poznání. Ale nyní byl zhaslý a místo něj seděla stínová postava v hábitu z mlhy.
„Nejsi první, kdo sem přišel,“ zaskřehotala. „Ale nejsi ani poslední, kdo selže.“
Broník se nezalekl. Vytáhl svíčku z náprsní kapsy. „Tato svíčka ožila tím, že jsem snil a tvořil. A přivedla nás až sem. Jediný plamen, který je třeba zapálit, je ten v srdci.“
Pak zavřel oči a svíčku políbil. Její plamen vyšlehl výš než kdy předtím. Světlo ozářilo celou věž a stínová postava se začala rozplývat, až z ní zbyla jen hebká stužka dýmu.
A tehdy se plamen poznání znovu rozhořel. Ne vysoký či hlučný, ale teplý, klidný a jasný. Celá Ilumenie se proměnila. Barvy se vrátily, víly znovu tančily, elfi zpívali a dokonce i kameny se smály.
Broník se vrátil zpět skrze bránu, stále ještě se svítící svíčkou. Trpaslíci ho přivítali s úžasem. I ti nejvroucnější hledači drahokamů poslouchali jeho vyprávění a učili se od něj novým věcem.
A Tisemír? Pod ním už brána nikdy nemlčela. Kdo měl v srdci odvahu a zvědavost, mohl jednou stanout před ní, najít svou vlastní svíčku a projít.
A tak příběhy pokračují. Všude kolem nás. Stačí jen poslouchat světlo.

