V hlubokém srdci Květnového lesa, tam, kde stromy voněly po jarním dešti a potůčky zpívaly písničky staré jako čas sám, stál malý dům postavený z větví, mechu a kamení. V tom domě žil starý kouzelník jménem Bršlic. Měl dlouhý zelený plášť, klobouk s pírkem sojky a brýle tak velké, že mu klouzaly až na nos. Ale co bylo na Bršlicovi nejzvláštnější, byla jeho schopnost rozumět řeči zvířat a rostlin.

Každé ráno vstával se zpěvem ptáků, zalil svým květinám čaj z rosy a míchal lektvary z bylin, které sám pěstoval na malé zahrádce. Jeho nejoblíbenější byla zvláštní bylinka, která rostla jen u starého bukového pařezu. Měla drobné fialové kvítky a voněla po perníku. Říkal jí Medověnka, protože z ní vařil kouzelný čaj, který dokázal uzdravit zlomené srdce i spadlý úsměv.

Jednoho dne, když Bršlic připravoval čaj pro toulavého jezevce, ozvalo se zvenčí slabé klepání. Otevřel dveře a u prahu seděl bílý králík. Byl celý ušmudlaný, ušiska se mu třásla a v očích měl slzy.

„Prosím, pane kouzelníku,“ řekl třesoucím se hláskem, „mám velkou starost. Moje sestra Klotylda zmizela uvnitř kouzelného zrcadla a já jí nemohu pomoci.“

Bršlic svraštil čelo a pohladil králíka po uších. „Zrcadlo, říkáš? Pověz mi víc, chlupáčku.“

Králík, který se jmenoval Hubert, popsal, jak si s Klotyldou hráli v opuštěné chaloupce v lese. Na půdě té chaloupky našli staré zrcadlo, na jehož rámu bylo vyryté slovo „Vstup“. Když se Klotylda podívala do skla a zašeptala slovo nahlas, zrcadlo ji vtáhlo dovnitř jako vítr suchý list. A od té doby o ní nebylo ani slechu, ani vidu.

Bršlic ztichl. Věděl o kouzelných zrcadlech, která spojovala různé světy. Některá vedla do místa snů, jiná do říše stínů, a ta nejnebezpečnější mohla člověka — nebo králíka — uvěznit navždy.

„Musíme ji zachránit,“ rozhodl a sáhl do poličky pro lahvičku se sušenou Medověnkou. „Ale k tomu budu potřebovat pár přísad a hodně odvahy. Půjdeš se mnou?“

Hubert kývnul, a tak se vydali společně na dobrodružství.

Cestou přes les potkali starou sovu jménem Škvojna, která jim dala lístek z lišejníku, jenž prý chránil proti strachu. Dále jim pomohl jezevec, který Bršlicovi poradil, kde najít květ ohnivečky, důležitou přísadu do zrcadlového elixíru. Cesta byla plná úkolů — museli přeskočit tichou řeku, projít mlžnou plání, kde bylo slyšet šeptání neviditelných bytostí, a nakonec dorazili až ke staré chaloupce, kde se zrcadlo ukrývalo.

Zrcadlo stálo uprostřed půdy, pokryté prachem a pavučinami. Jeho rám byl ozdoben liánami, které se pomalu hýbaly, jako by dýchaly vlastním životem. Jakmile králík Hubert udělal krok blíž, sklo se zalesklo a proneslo hlubokým hlasem:

„Jsi připraven vstoupit?“

Bršlic neztrácel čas. Nakapal pár kapek elixíru na rám zrcadla, až začal rám zářit stříbrným světlem.

„Pamatuj, Huberte,“ řekl, „na druhé straně všechno vypadá jinak. Ale srdce a láska ti ukážou cestu.“

A než králík stihl odpovědět, zrcadlo je oba vtáhlo dovnitř jako tornádo.

Když se probrali, stáli na kraji zvláštního lesa, kde měly stromy zlaté listy a místo plodů jim na větvích visely svítící kapky. Vzduch voněl po jasmínu a světlo bylo fialové, jako by slunce hrálo na housle.

„Tohle rozhodně není náš les,“ zamumlal Hubert.

„To je Zrcadloříše,“ odpověděl Bršlic. „A Klotylda je někde tady.“

Sotva dořekl, přiběhl k nim skřítek se zářícími očima a pytlíkem plným peří. „Hledáte králičí dívku?“ zapípal. „Viděl jsem ji! Šla s Královnou Lesklohlavou.“

„Kdo to je?“ zeptal se Hubert.

„Vládne tomuto světu od doby, kdy nalezla dračí krystal. Ten jí dává moc ovládat zrcadla i sny,“ vysvětloval skřítek. „Ale pozor, kdo ji rozzlobí, ten se promění ve skleněnou sochu.“

Bršlic pokývl. Měli jen jednu šanci.

Skřítek je dovedl k vysokému paláci z čirého skla. Byly tam věže tak ostré, že by přeřízly i mrak. Stráže zrcadlového panství nestačily zadržet kouzelníka Bršlice, který je očaroval zpěvným zaříkadlem a zasypal za nimi cestu květinami.

Uvnitř paláce našli sál, kde na trůnu seděla Královna Lesklohlavá. Měla oči jako lesklé šperky a šaty z pavučin.

Vedle ní stála malá králice — Klotylda! Ale tvář měla prázdnou a smutnou.

„Chceš ji zpět?“ zasyčela královna. „Přijď si pro ni! Ale nejdřív si zasoutěžíme. Pokud dokážeš ve třech hádankách uspět, Klotyldu osvobodím. Když ne, zůstane tvé srdce ve skle navždy.“

Bršlic přikývl. Hádanky byly těžké, ale s Hubertovou pomocí a bylinkovým čajem odvážně odpovídal.

„Co je vždy s tebou, a přece se na to nemůžeš podívat?“ zněla první.

„Tvoje tvář,“ odpověděl Bršlic.

Druhá hádanka zněla: „Co roste, ale nepotřebuje půdu?“

„Stín,“ vydechl Hubert.

A třetí: „Co je klíčem ke všem srdcím, a přece neotvírá dveře?“

Společně zašeptali: „Láska.“

Královna se zachmuřila. „Vyhráli jste,“ sykla a lusknutím prstů uvolnila Klotyldu ze zakletí. Ta se rozeběhla ke svému bratříčkovi a objali se se slzami v očích.

Bršlic ale věděl, že jejich cesta ještě není u konce. Sáhl po poslední kapce Medověnky a nakapal ji na podlahu paláce. Sklo se roztočilo a vytvořilo kruh zpět do jejich světa.

„Teď, rychle!“ zvolal kouzelník.

Všichni tři skočili do víru světla, a sotva se nad nimi kruh zavřel, už stáli zas na půdě staré chaloupky. Zrcadlo bylo prasklé a tiché.

Od té doby Bršlic opatroval Medověnku ještě pečlivěji. A Hubert s Klotyldou každý den přinášeli do jeho zahrádky nové bylinky, aby nikdy nechybělo nic, co by mohlo pomoct přátelům a dobrým tvorečkům v nesnázích.

A když někdo večer procházel kolem kouzelníkova domku, mohl slyšet smích, cinkání hrníčků a sem tam i šepot starého kouzla…