Za starých časů, kdy se v lesích šeptala tajemství víl a na lukách tančili skřítkové za měsíčního svitu, stál na okraji hustého lesa zvláštní starý hřbitov. Nebyl to obyčejný hřbitov, jaké znáte. Tenhle byl obklopený pradávnými stromy s pokroucenými větvemi a občas se mezi náhrobky proplížilo jakési tajemné světélko. Na hřbitově však nebyli jen zapomenutí lidé, ale i dávní kouzelníci a čarodějové, kteří kdysi strážili křehkou rovnováhu mezi světem lidí a světem kouzel.
Na stráži jednoho takového místa stála kamenná věžička s červenou špičatou střechou, dost malá na to, aby se schovala mezi stromy, ale dost vysoká, aby z jejího vrcholu byly vidět dálky až za mlhu nad horami. V té věžičce žil čaroděj, kterému všichni v okolí říkali stařešina Berold. Měl dlouhý stříbrný plášť, vousy až k pasu a znal více kouzel než hvězd na nebi. Ale byl už velmi starý a často trávil večery v houpacím křesle, koukaje z okna věžičky a vzpomínaje na doby, kdy lítal na větrném koštěti přes hory a doliny.
V jedné blízké vísce v údolí žila holčička jménem Maruška. Byla bystrá, zvídavá, a měla neobyčejný dar — mluvila se stromy. Její nejoblíbenější byla jedna stará, pokroucená bříza, které říkala Větvička. Větvička s ní vždy šeptala vánkem listů a jednou jí podala zelenou větvičku, kterou Maruška nosila všude s sebou. Ta větvička prý byla střípek starého kouzla.
Jednoho chladného večera si Maruška všimla, že větvička se trochu zelená i uprostřed podzimu. Větvička jí zašuměla do ucha: „Někdo temný probouzí zapomenutá kouzla. Pospěš do věžičky, Berold tě už vyhlíží.“
A tak se Maruška vydala na cestu. Přelezla zídku u starého hřbitova, obešla mechem porostlé náhrobky a stanula před věžičkou. Zaklepala starodávným klepadlem ve tvaru sovy. Dveře se s tichým zaskřípěním pootevřely a vystoupil starý čaroděj.
„Ah, ty jsi ta, co se dorozumívá se stromy,“ usmál se slabě. „Tvá větvička je klíčem. Jsi připravena na zkoušku?“
Maruška přikývla, i když jí srdíčko bušilo.
Berold jí vysvětlil, že dávný zlý čaroděj jménem Mordrak, pochovaný na hřbitově pod Černým dubem, začíná vstávat z věčnosti. Jeho duše putuje mezi světem mrtvých a živých a hledá sílu, jak se znovu zhmotnit. Staří strážci jako Berold už slábnou a potřebují nové pomocníky.
„Jen někdo čistého srdce a se spojencem přírody může Mordraka zastavit,“ řekl Berold.
Maruška sevřela svou větvičku a cítila, jak jí zahřála dlaň.
V noci společně sestoupili na hřbitov. Vítr svištěl mezi náhrobky a stromy šeptaly varování. Když přišli k Černému dubu, ucítili závan ledu a hniloby. Kmen stromu se začal trhat a v jeho dutině se zaleskly dvě planoucí oči.
„Zlé časy se opět vracejí,“ zahřímal hlas odkudsi zevnitř. „Magie bude opět moje.“
Berold vstal a vztáhl ruce. Začal odříkávat ochranné zaklínadlo. Ale byl příliš slabý. Strom se otřásl a větve Černého dubu začaly stékat dolů jako hadi.
Maruška se však nebála. Držela svou větvičku a připomněla si, co ji Větvička učila — že nejmocnější kouzlo je spojení. Spojení se zemí, s přírodou, se srdcem.
Zvedla větvičku nad hlavu a zvolala slova, která jí šeptala bříza v letních dnech:
„Země, vítr, list i květ, spojte se, zahraďte zpět,
temnotu zlé, co roste v stín, ať světlo zůstane tu s ním!“
Z větvičky vystřelil zelený paprsek a obtočil se kolem Černého dubu. Strom zakvílel, Mordrak vykřikl a jeho silueta se rozpadla v oblak prachu. Země se zachvěla a pak bylo ticho. Jen slabé hučení větříku mezi větvemi.
Berold se opřel o hůl a pokýval hlavou. „Zvládla jsi to, děvče. Jsi novou strážkyní rovnováhy.“
Od té doby se Maruška často vracela do věžičky. Třeba jen na čaj s bylinkami a dlouhé hovory o hvězdách. Naučila se číst ve větvích, ve stínech, ve zpěvu ptáků. Lidé v okolí si ji začali vážit nejen jako dívku s laskavým srdcem, ale i jako moudrou ochránkyni lesa.
A věžička? Zůstala stát mezi stromy, obrostlá břečťanem, s větrem, jenž šustil jejími okýnky. A když kolem šla Maruška, světélka nad hřbitovem se rozzářila jako mihotavé dušičky. Protože magie nezmizela — kvůli jedné odvážné dívce a kouzelné větvičce.