Uprostřed hlubokého lesa se třpytil rybník tak klidný, že se v něm zrcadlil celý svět. Říkalo se mu Stříbrný rybník, protože za jasných nocí odrážel svit měsíce jako nejčistší zrcadlo. Na jeho břehu rostly staré vrby, jejichž větve se skláněly až k hladině, a ve vodě plavaly ryby s lesklými šupinami, které se vlnily jako tekuté zlato.

Na druhém konci lesa stála vysoká kamenná věž. Byla stará a zarostlá břečťanem, její vrchol mizel v mracích. Bydlel v ní čaroděj jménem Baltazar. Nebyl zlý, ale lidé se ho báli, protože se říkalo, že ovládá mocná kouzla. Ve své věži měl velkou knihovnu plnou starých svitků a regály přeplněné sklenicemi s nejrůznějšími bylinkami a kořením.

Jednoho dne se v lese objevila myška. Byla drobná, s hebkým šedým kožíškem a očima jako dvě černé perličky. Hledala si bezpečné místo k životu, a tak vlezla do Baltazarovy věže. Čaroděj si myši brzy všiml, ale místo toho, aby ji vyhnal, jen se na ni podíval a usmál se. „Tak ty jsi můj nový soused?“ řekl laskavě. „Dobrá tedy, ale žádné hryzání knih!“

Myška zavrtěla čumáčkem a uvelebila se v jednom z koutů. Od té chvíle byli s Baltazarem nerozluční. Čaroděj jí občas dal drobek chleba nebo kousek sýra a myška zase pomáhala udržovat věž bez škodlivého hmyzu.

Jednoho dne však do věže dorazila zvláštní návštěva. Byla to mladá dívka jménem Lada. Měla dlouhé, plavé vlasy a oči jako letní obloha. Přišla s prosbou. „Mistře Baltazare, potřebujeme vaši pomoc! Náš rybník vysychá a nikdo neví proč. Bez něj nebudeme mít vodu ani ryby. Prosím, pomozte nám!“

Čaroděj si zamyšleně pohladil dlouhý vous a potom pokynul hlavou. „Dobrá, podívám se na to,“ řekl a vzal si svůj starý plášť. Myška mu vyskočila na rameno a společně s Ladou se vydali k rybníku.

Když dorazili na místo, Baltazar se sklonil k vodě a ponořil do ní ruku. Zavřel oči a tiše šeptal kouzelná slova. Najednou jeho obličej potemněl. „To není jen obyčejné vysychání,“ zamračil se. „Někdo na rybník uvrhl kouzlo.“

„Kdo by to mohl udělat?“ zeptala se Lada vyděšeně.

Čaroděj se zvedl a pohlédl k severu. „Musíme najít původce toho kouzla,“ rozhodl.

Vypravili se tedy hlouběji do lesa. Cesta byla dlouhá a temná, ale myška, která měla skvělý čich, jim pomáhala najít správnou cestu. Nakonec dorazili na malou mýtinu, kde stál starý, polorozpadlý dům. Uprostřed něj seděla shrbená postava v černém plášti.

„Takže jsi přišel, Baltazare,“ zasyčela postava.

„Známe se?“ zamračil se čaroděj.

„Kdysi jsme byli učedníci stejného mistra,“ odpověděl neznámý kouzelník. „Ale zatímco ty ses spokojil se starými knihami, já jsem hledal moc. A nyní ji mám!“

„Proč jsi zaklel rybník?“ zeptala se Lada.

„Protože chci, aby mi lidé přinesli své zlato výměnou za vodu,“ zasmál se kouzelník.

Baltazar se zamračil. „To je špatné kouzlo. A já ho zruším!“

Zvedl ruce a začal odříkávat stará slova magie. Neznámý kouzelník se však nedal a vyslal proti němu temnou vlnu kouzla. Baltazar ucítil, jak ho síla sráží k zemi. Bylo to silné kouzlo, ale ne nepřekonatelné.

V tu chvíli myška vyskočila z jeho ramene a vběhla kouzelníkovi do pláště. Začala tam šmejdit, kousat a škrábat. Kouzelník vykřikl, snažil se ji setřást, ale myška byla rychlá. Nakonec narazila na malou lahvičku s temně zelenou tekutinou – zdroj kouzla!

S posledním skokem ji shodila na zem. Lahvička se roztříštila a kouzlo se rozplynulo jako mlha. Kouzelník vykřikl a zmizel v oblaku dýmu.

Baltazar se postavil a usmál se. „Dobrá práce, malá přítelkyně,“ pohladil myšku po hlavičce.

Když se vrátili k rybníku, voda už zase proudila a ryby se vesele proháněly pod hladinou. Lidé z vesnice se radovali a děkovali Baltazarovi, Ladě i malé myšce.

Od té doby už se nikdo čaroděje nebál. Stal se váženým přítelem vesnice a myška? Ta měla v jeho věži čestné místo – přímo vedle sklenic s kořením, kde si spokojeně hověla na měkkém polštářku.