Za sedmero kopci a devatero potoky, kde se v ranním oparu vlní voňavá tráva a kde stromy šumí jako ukolébavka, stála malá vesnička jménem Větrná Lhota. V této vesnici, za napůl rozpadlým plotem u staré chalupy, žila moudrá a maličko mrzutá husa jménem Cecílie. Cecílie se od ostatních hus lišila nejen tím, že nosila kolem krku červený šátek se zlatým knoflíkem, ale především tím, že uměla mluvit. Ne lidsky — ale někteří rozumní tvorové jí rozuměli výborně. Nejlépe jí rozuměl černý kocour jménem Hubert, který bydlel na půdě místní kovárny.

Cecílie i Hubert byli kamarádi už od mládí. Každý večer sedávali vedle sebe na lavičce před kovárnou, dívali se na hvězdy a povídali si o tom, co ten den zažili. Ať už šlo o koťata, co se snažila vyškrábat na sud, nebo o krtky, kteří kopali dortem ozdobenou díru u hřbitovní zdi, vždycky měli o čem mluvit.

Jednoho dne se však něco změnilo. V noci se zvedl silný vítr a nad vesnicí přeletěl roj podivných, stříbřitých světel. Lidé nic neviděli, ale zvířata cítila, že se něco stalo. Ráno se pak zjevila první záhada: hřbitovní brána, která byla po staletí zavřená řetězem a zámkem, stála otevřená dokořán. A ze starých náhrobků, o něž se dříve nikdo nezajímal, začal stoupat jemný modravý dým.

„Ten dým smrdí jako spálený měsíček, to není dobré znamení,“ pronesla Cecílie a načechrala si křídla.

„Zvláštní je, že se od včerejška ztrácejí slepice. A také pramen u lesa vyschl. To není jen tak,“ odpověděl Hubert, zatímco si mlsně olizoval vousky.

Cecílie zakývala zobákem. „Tohle zavání kouzlem. Musíme zjistit, co se děje.“

A tak večer, když lidé zalezli do svých postelí a světla v chalupách pohasla, vykradli se Cecílie a Hubert směrem ke hřbitovu. Vítr šeptal ve větvích stromů, tráva chladila na nohy a mezi hroby poletovali světlušky, které vypadaly jako drobné lampičky strážících duchů.

Když vstoupili na hřbitov, brána za nimi s hlasitým vrznutím zaklapla. Cecílie se otřásla, ale neuhnula. Společně s Hubertem prošli mezi hroby až ke starému mauzoleu, na němž bylo vytesáno: *Rodina Vrbových – Ochránci tajemství*.

„To zní důležitě,“ zavrčel Hubert a drápkem škrábl do starého zámku. Ten se sám od sebe otevřel, jako by čekal právě na ně.

Uvnitř mauzolea se rozprostíralo něco, co jistě nečekali — kouzelné bludiště. Stěny z křišťálových zrcadel, cesty vinoucí se směrem vzhůru i dolů, a pod nohama měkký mech. Když udělali první krok, zašuměl hlas: „Jen ti, kdo jsou čistého srdce, projdou až na konec.“

„To jsme my,“ houkla Cecílie sebevědomě a vykročila. Hubert pokrčil čenich, ale šel za ní.

První část bludiště byla zkouška důvtipu. V jedné chodbě se stěny hýbaly a měnily svůj tvar, v jiné visely ze stropu oživlé stíny, které opakovaly lež, pokud ji někdo vyřkl. Cecílie se ukázala být mistryní hádanek, zatímco Hubert dokázal rozlišit pravdu od lži jen podle tónu hlasu stínů.

Druhá část byla nejtěžší — zkouška odvahy. Bylo třeba projít chodbou beze stěn, jen přes dřevěný most zavěšený nad propastí, ze které vycházely plačtivé hlasy. Hubert se zastavil.

„To jsou hlasy těch, kteří se ztratili. Cítím je až v kostech.“

Cecílie se třásla, ale došla k němu a jemně ho zobákem postrčila. „Neboj se, Huberte. Jdeme spolu. Drž se mého šátku.“ A tak šli, krok za krokem, dokud nepřešli propast a hlasy neutichly.

Na konci bludiště je čekala největší záhada. Pokoj, ve kterém seděla bytost – napůl duch, napůl žena, se zářícíma očima. Měla na hlavě květinový věnec a v ruce držela stříbrný klíč.

„Jste první, kdo prošel bludištěm od doby, kdy Vrbovi odešli,“ řekla hlasem, který zněl jako vítr mezi větvemi.

„Co se děje na hřbitově? A proč mizí slepice?“ zeptala se Cecílie přímo.

Duch se pousmál. „Tento klíč otvírá bránu ke Studni života, která byla před dávnými časy skryta pod hřbitovem. Když se hvězdy na obloze srovnají do obrazce Srdce lesa, brána se otevírá. Ale někdo – nebo spíše něco – se pokusilo vstoupit dříve, než mělo. Tím se rovnováha narušila a světla, která jste viděli, byly střípky magie unikající do světa.“

„A my to můžeme napravit?“ zamňoukal Hubert nadějně.

„Ano,“ přikývla bytost. „Vhoďte klíč do studny a řekněte: *Ať se rovnováha vrátí a kouzla zas spí.*“

Cecílie vzala klíč do zobáku a společně s Hubertem se vydali poslední chodbou, která je dovedla přímo k okrouhlé kamenné studni. Z ní vycházel chlad, ale i slabé světlo. Bez zaváhání Cecílie hodila klíč do vody a oba řekli: „Ať se rovnováha vrátí a kouzla zas spí.“

V tu chvíli se studna rozzářila silným bílým světlem, hřbitov se rozetřásl a vše pohltila mlha. Když mlha zmizela, stáli oba na trávě u kovárny za ranní rosy. Brána hřbitova byla opět zavřená, slepice se vrátily do kurníků a pramen u lesa znovu zurčel.

Od té doby se hřbitov jevil obyčejně, ale kdo šel v noci kolem, mohl si všimnout slabého třpytu nad nejstaršími náhrobky. Cecílie a Hubert o svém dobrodružství nemluvili, ale každý večer, když usedli na svou lavičku, měla jejich pohádka nové pokračování. A děti z vesnice si vždycky říkaly: „Když je husa taková chytrá, kdo ví, co všechno ještě schovává za červeným šátkem.“