V hlubokém zeleném údolí, kde se na podzim zbarvily listy do zlata a měděné červeni, stál malý roubený mlýn u potoka, který zurčel, jako by si šeptal s větrem. Tam žil starý pekař jménem Matěj, jenž byl znám široko daleko díky svému chlebu. Ale nebyl to jen tak obyčejný chléb — voněl po lesním medu a dýňových semínkách, a když jste do něj kousli, cítili jste, jako by vás někdo objal teplým světrem podzimního slunce.
Matěj nebyl sám. Společnost mu dělala liška Bělka, která se do mlýna nastěhovala jednoho sychravého večera. Byla chytrá, zrzavá jako popadané listí, a měla bílé tlapky, jako by právě kráčela po čerstvém sněhu. A kocour Hrom, velký mourovatý lenoch s bílou bradou, který si liboval v dřímání na peci a v mlčenlivém pozorování západů slunce.
Jednoho chladného podzimního rána, kdy stromy zvolna shazovaly své kabáty a pekař zrovna připravoval těsto na chléb, se stalo něco zvláštního. Mouka ze sýpky začala ubývat… sama od sebe! Nejprve jen trochu, pak víc a víc, až jednoho dne Matěj zjistil, že nemá ani hrstku mouky na pečení.
„To je nemožné!“ zamručel pekař. „Včera jsem nasypal celý pytel!“
Liška Bělka přivoněla k trámečku sýpky a zaprskala: „Někdo se nám tu krade. Ne myš, to ti říkám. Má to jemné packy a voní to… po suchých listech a lesním kouzlu.“
Hrom lenivě zamžoural očima a protáhl se: „To nebude obyčejný zloděj. Cítím v tom starou lesní magii.“
Matěj si povzdechl. Jestli nezjistí, kdo mu mouku bere, nebude moci péct svůj chléb. A jestli nepeče chléb, nebude mít z čeho žít, a hlavně — lidé z vesnice přijdou o radost, kterou jim jeho chléb přinášel.
„Musíme tomu přijít na kloub,“ prohlásila rozhodně Bělka a vykročila směrem do lesa. Hrom nespokojeně zavrněl, ale nakonec i on seskočil z pece a vydal se s nimi.
Putovali hlubokým lesem, tichým a zlatavým pod podzimním sluncem. Mech voněl jablky a suchem, kapradiny se klaněly, jako by zdravily.
Najednou Bělka zpozorněla. „Ticho… něco slyším.“ Přikrčila se a za šustění listí se vyřítilo drobné stvoření — bylo chlupaté, mělo široký klobouk z dubového listí a šálu z pavučinek. Vypadalo, jakoby snad patřilo do pohádky. A vlastně… patřilo.
„Dobrý den,“ píplo stvoření. „Já jsem Moukůnek. Moučný skřítek.“
„Moučný co?“ ozval se Hrom a podezřívavě zvedl obočí.
„Skřítek, co sbírá mouku, abych mohl spravit svůj domov v Mlžné sluji. Měli jsme tam vichřici a všechno se rozsypalo. Mouka je pro skřítky jako malta pro lidi. Dáte trochu mouky do vody, přimícháte špetku sušeného křenu a pohanky, nakreslíte runy… a máte pevnou stěnu!“
„Takže ty nám bereš zásoby?“ zamračil se pekař.
Skřítek se celý roztřásl a skoro zmizel v šále z pavučinek. „Chtěl jsem si jen půjčit. Chtěl jsem to vrátit! Slíbil jsem i skřítkům v horách, že jim něco donesu, protože tam je mouka nedostupná…“
Bělka se na skřítka zadívala svým chytrým pohledem. „Kdybys nás požádal, určitě bychom se nějak domluvili.“
„Omlouvám se,“ hlesl Moukůnek. „Ale… potřebujeme mouku ještě aspoň na tři pláty, jinak nám celá sluj spadne.“
Matěj se podrbal v šedivých vlasech a pak se usmál. „Pomůžu ti. Ale jen pod jednou podmínkou — ty a tvoji skřítčí kamarádi mi výměnou přinesete něco kouzelného. Něco, co by můj chléb udělalo ještě výjimečnějším.“
Moukůnek se zazubil od ucha k uchu. „Máme jeden recept… Na Zlatý kvas.“
A tak trojice doprovodila Moukůnka až k Mlžné sluji. Byla to zázračná jeskyně ukrytá pod starým dubem, jehož větve šuměly starodávné písně. Jeskyně byla mlžná jako ráno nad loukami a přímo voněla kouzly.
Společně pomáhali skřítkům spravit stěny — Matěj zadělával moučnou maltu, Bělka přinášela kamínky zalité rosou, které v jeskyni svítily, a Hrom se uvelebil na balvanu a zpíval basové melodie, jež pozvedaly ducha každému, kdo je slyšel.
Na oplátku naučil Moukůnek pekaře tajemství Zlatého kvasu — koupel křehkého dubového mechu ve svitu měsíce, přimíchaná do tří kapek ranní rosy a špetky strouhané kůry ze stromu přání. Když pekař poprvé upekl chléb s tímto kvasem, zlehka svítil, jakoby v sobě ukrýval sluneční paprsky. Jeho chuť byla tak jemná, že kdo z něj ochutnal, pocítil teplo domova i uprostřed nejchladnější zimy.
Zpráva o kouzelném chlebu se začala šířit krajem. Lidé přicházeli zdaleka, aby si od Matěje koupili bochník světlého štěstí. A on nikdy nezapomněl, komu za to vděčí. Každý podzim nosil do Mlžné sluje nový pytel mouky. A na jaře mu skřítci přinesli další kousek kouzla, aby jeho chleby neztratily svou sílu.
Bělka se stala velvyslankyní mezi zvířaty a skřítky, a Hrom… Hrom stále nejraději ležel na peci a v duchu skládal nové písně o dobrodružstvích a vůni pečeného chleba.
A tak v kraji, kde se lesy na podzim zlatily a potoky šuměly, lidé žili spokojeně — s teplým chlebem na stole a s vědomím, že i to nejobyčejnější může být kouzelné, když se najde správná špetka přátelství.