V jedné malé vesničce, ukryté mezi zelenými kopci a zlatými poli, žil chudý pekař jménem Matěj. Každé ráno vstával ještě za tmy a pekl voňavý chléb pro celou vesnici. Lidé ho měli rádi, protože byl laskavý a nikdy neodmítl pomoci tomu, kdo měl hlad, i když sám neměl nazbyt.

Jednoho dne, když Matěj hnětl těsto na chléb, objevil v mouce něco tvrdého. Opatrně to vytáhl a zjistil, že drží v ruce krásný zlatý prsten s modrým kamenem, který zářil jako hvězda. Udiveně se na něj zadíval a přemýšlel, jak se mohl dostat do jeho pytle s moukou.

„To je zvláštní,“ zamumlal si pro sebe. „Ale komu ten prsten patří?“

Protože byl poctivý, rozhodl se, že se zeptá lidí ve vesnici, zda ho někdo neztratil. Celý den chodil od domu k domu, ale nikdo o prstenu nic nevěděl. Když se večer vracel do své malé pekárny, byl unavený a hladový. Sedl si ke stolu, položil prsten vedle sebe a ukrojil si krajíc čerstvého chleba.

Jakmile se zakousl do první sousta, ozvalo se tiché zašeptání:

„Děkuji ti, dobrý člověče, že ses mě nesnažil prodat nebo si mě nechat pro sebe.“

Matěj se polekaně rozhlédl, ale nikoho neviděl. Pak si všiml, že prsten na stole slabě září. Opatrně ho vzal do ruky a znovu uslyšel hlas:

„Jsem kouzelný prsten. Kdysi jsem patřil moudrému králi, ale ztratil jsem se a putoval světem, dokud jsi mě nenašel. Protože jsi čestný a laskavý, splním ti tři přání.“

Matěj se zamyslel. Nikdy neměl velké touhy, ale věděl, že by mohl pomoci nejen sobě, ale i lidem ve vesnici.

„První přání,“ řekl tiše, „si přeji, aby v mé pekárně nikdy nedošel chléb, aby nikdo v naší vesnici netrpěl hladem.“

Prsten se rozzářil a Matěj pocítil zvláštní teplo v rukou. Když se podíval na svůj chlebník, zjistil, že je plný zlatavých bochníků. Usmál se a v duchu poděkoval.

Další den se rozhodl přání vyzkoušet. Lidé přicházeli, kupovali chléb, ale chlebník se nikdy nevyprázdnil. Brzy se o tom doslechly i okolní vesnice a Matěj rozdával chléb těm, kteří ho nejvíce potřebovali.

Když viděl, jak jsou lidé šťastní a nasycení, přemýšlel nad druhým přáním.

„Přeji si, aby naše vesnice nikdy netrpěla suchem ani neúrodou, aby se všem dobře dařilo.“

Opět se prsten rozzářil a od toho dne byla pole kolem vesnice vždy úrodná. Zrno rostlo silné, ovoce bylo sladké a nikdy nepřišlo sucho ani krutá zima. Lidé byli šťastní a Matěj věděl, že udělal správně.

Uteklo několik týdnů a Matěj měl ještě jedno přání. Přemýšlel, co by si mohl přát, ale nenapadlo ho nic, co by bylo důležitější než pomoc druhým.

Jednoho večera, když seděl u peci, uslyšel slabé zaklepání na dveře. Otevřel a spatřil starou ženu v otrhaném šatu.

„Prosím, dobrý muži, nemám kde spát a mám hlad,“ zašeptala.

Matěj ji hned pozval dovnitř, dal jí teplý chléb a mléko a připravil jí lůžko u krbu. Když se ráno probudil, stará žena byla pryč, ale na stole ležel lístek:

„Jsi dobrý člověk, Matěji. Tvá laskavost je cennější než všechna kouzla na světě.“

Matěj se usmál a vzal prsten do ruky.

„Poslední přání,“ zamumlal, „si přeji, aby tento prsten našel někoho dalšího, kdo ho bude používat pro dobro druhých.“

Jakmile to dořekl, prsten se rozzářil, vznesl se do vzduchu a zmizel.

Matěj dál pekl chléb a pomáhal lidem, jak jen mohl. A i když už neměl kouzelný prsten, zdálo se, že jeho pekárna nikdy nevyprázdní chlebník. Lidé říkali, že dobré skutky mají vlastní kouzelnou moc.