Za sedmero lesy a šesti kopci, v krajině, kde podzim maloval listí do zlata a měďi, žila stará kouzelnice jménem Dalibora. Její chaloupka stála na mýtině pod vysokým dubem, jehož koruna se každoročně proměňovala ve žhnoucí plamen krásy. Dalibora byla známá široko daleko – ale ne postrachem, jak se o kouzelnicích někdy říká. Byla laskavá a moudrá, vždy ochotná pomoci ztracené duši, vyléčit bolest nebo zachránit zaběhlé jehňátko.
Jednoho dne, když podzim pokrýval les čarovnými barvami a vánkem voněl jehličím, do chaloupky vpadla zrzavá liška. Nebyla to obyčejná liška — její oči svítily jako jantar a srst se jí leskla tajemným stříbrem.
„Daliboro!“ zanaříkala liška lidským hlasem. „Brzy nebude žádné listí! Vše, co spadává ze stromů, mizí beze stopy. Něco nebo někdo pohlcuje lesní kouzlo.“
Kouzelnice se okamžitě zvedla ze svého křesla u krbu. „Tak to je vážné, Lištičko. Beze spadaného listí nebude spánek pro les. Stromy se nenadechnou zimy a na jaře se neprobudí.“
„Přesně tak,“ kývla liška. „Navíc malé víly, co se v listí schovávají, pláčou. Nemají kam složit hlavičku.“
Dalibora sáhla po své kouzelné hůlce z tisu. Byla to hůlka stará jako les sám, pokrytá runami a šlahouny mechu. „Půjdeme a najdeme, co za tím vězí.“
Tak se kouzelnice a liška vydaly na cestu. Kráčely mezi stromy, jejichž větve už byly téměř holé, a po zemi nebylo jediné spadané listí. Ani jedno. Jen chomáčky trávy a zvláštní, mělké dolíčky, jako kdyby je něco vysávalo.
Došly až k Jezernímu vršku, kde dříve býval koberec listí tak tlustý, že se v něm dalo ležet jako v peřině. Nyní byl holý. Zahučel vítr a listí, které zrovna spadlo, se před jejich očima vytratilo do zlaté jiskry a zmizelo.
Dalibora přimhouřila oči a zamumlala: *„Vidím tě, vetřelče…“*
Z podzemí se ozvalo chrčení a půda se zavlnila. Pak se s praskotem otevřela škvíra a vyrazila z ní příšera černá jako uhlí, obalená chapadly spletenými z tenkých větviček. Hleděla na ně očima jako díry do zapomenutého času.
„Zpátky!“ vykřikla liška a postavila se před kouzelnici.
Dalibora neztratila hlavu. Namířila hůlku a zašeptala slova kouzla: *„Z listí plyne kouzlo dne, vrať se zpět, odkud jsi sne.“*
Příšera zatřásla tělem, ale místo aby zmizela, zasmála se hlubokým hlasem jako vichřice. „Neodejdu. Listí je moje. Sbírám ho, abych vytvořil svět beze spánku. Les nebude nikdy spát – a nebude nikdy bdít. Bude navěky šedý.“
„To nemůžeš!“ zvolala liška. „Les potřebuje spánek, jinak onemocní!“
„Nepotřebuji souhlas zvířat ani lidí. Mám svůj důvod a svůj plán.“
Dalibora věděla, že zde nestačí jen kouzlo síly. Otočila se na lišku: „Musíme se vydat do Archívu paměti lesa. Jen tam najdeme kouzlo silnější než tohle zlo. Ale není to blízko.“
Liška zavrtěla ohonem. „Znám zkratku. Skrz Kmenový chodebník.“
Tak se obě vydaly na cestu, míjely suché stromy, pláčící víly bez skrýší, i zvířata smutně posedávající u prázdných hnízd. Doběhly k vysokému pařezu obrostlému choroši. Liška do něj zasykla a pařez se otevřel.
Cesta Kmenovým chodebníkem nebyla snadná. Vedla mezi stromy, co flétnovými tóny zpívaly prastaré písně. Každý, kdo je slyšel, začal vzpomínat na dávno zapomenuté věci — a pokud zapomněl proč šel, nikdy se nevrátil. Ale liška měla za uchem bobuli paměťodřevu, kterou upustila na zem – a písně zmlkly.
Došly k Archívu paměti lesa – to byla knihovna z mechu a větví, kde stránkami byly jednotlivé listy, plovoucí v levitujícím vzduchu. Přistoupila k nim stará dubová strážkyně s listím místo vlasů.
„Čím zasahujete list, zasahujete les,“ pravil stromčar. „Koho káně hledá, můra nenajde. Co hledáte, poutnice?“
Dalibora poklekla. „Potřebujeme kouzlo rovnováhy. Něco, co vrátí harmonii mezi spánkem a bděním lesa.“
Strážkyně beze slova roztáhla větve a ukázala jediný, temně fialový list, na kterém pulzovala záře. „To je List podzimního kruhu. Vrátíte-li ho tam, kde se listí ztrácí, zapečetíte propast.“
Dalibora a liška se vrátily k místu, kde příšera dál hltala listí. Tichounce, opatrně, kouzelnice položila List podzimního kruhu doprostřed lysého kruhu.
Země se zachvěla. List vzplanul světlem a vyrašil z něj klíček. Během tří okamžiků vyrostl dub – mladý, pevný a bronzový, který se zářivě rozzářil.
„NE!“ zasykla příšera a pokusila se na strom zaútočit, ale její chapadla se rozpadla v prach. Listí, které dříve zmizelo, znovu zaplnilo les.
Víly roztáhly křídla, zvířata tleskala packami a Dalibora spustila svou hůlku, která se jemně rozsvítila.
„Spánek se vrátil,“ oddychla si liška. „A les může dýchat dál.“
Od té doby, každé podzimní ráno, kdy spadne první list, víly zpívají píseň poděkování. Kouzelnice Dalibora hůlku opět uložila na poličku a přiložila do kamen. Okno chaloupky jí zářilo barvami spadaného listí a u nohou spokojeně odpočívala liška, jejíž oči pořád zářily jantarem a stříbrem.